Zážitky a inspirace z Ascotu - 27. 10. 2018

Samotný dostih byl samozřejmě úžasným zážitkem, který byl ještě umocněný tím, že jsem všechno mohl sledovat z bezprostřední blízkosti. Trenéru Zdeno Koplíkovi jsem totiž asistoval při sedlání, kdy hlavně doufal, že to nebude žádná ostuda a Subway Dancer doběhne s polem. Nakonec to namísto ostudy dopadlo výsledkem, který v Ascotu vzbudil takřka srovnatelný ohlas jako vítězství Craksmana. O prestiži Champion Stakes už se psalo na jiných místech, když často je zmiňována jeho dotace, která je v Anglii druhá nejvyšší po Derby. Kvalitou je každopádně Champion Stakes ještě výše. Podle ratingů jeho neúspěšnějších protagonistů bylo loni totiž sedmým a předloni dokonce pátým nejlepším dostihem světa. To jenom potvrzuje, že nic výrazně většího už jednoduše není.

V Ascotu Subway Dancerovi vše sedlo dokonala. Vodič pro Cracksmana totiž udělal rychlé tempo a dráha byla podobně jako při loňském Prix Dollar měkká. Subway Dancer tak cválal na dlouhých otěžích na konci pole. Schopnost koně v průběhu dostihu dokonale „uspat“ je právě něco, co žokej Radek Koplík ovládá dokonale. Koneckonců několikrát to v minulosti dokázal i na problematických koních. Vzpomenu například, když v práci jezdil svěřence Tomáše Šatry Blue Corala, který byl znám svou horší ovladatelností. Za léta strávená v Chuchli se na něm vystřídalo několik výborných jezdců, a aniž bych se chtěl někoho z nich dotknout, myslím, že právě Radek Koplík si s ním sednul nejlépe. Celé rodině Koplíků tedy patří ohromná gratulace a za mě i poděkování, že jsem u tokového úspěchu mohl být.

Pokud se podíváme na rozdíly mezi českými dostihy a Ascotem, tak těch je samozřejmě mnoho. Z tohoto srovnání ani při nejlepší snaze vítězně vyjít nemůžeme, protože tradice i popularita dostihů je v Anglii jednoduše někde jinde. Přesto se najdou oblasti, v nichž se inspirovat můžeme. Mezi ty patří například přístup k novinářům. Do Ascotu jsem jel akreditovaný právě jako novinář, což platilo i před rokem v Aintree a na jaře v Cheltenhamu. Novinářská centra byla v Ascotu dvě, když na tribuně měli základnu zástupci britských dostihových médií na čele s Racing Postem, zatímco zahraniční novináři sídlili v prostoru sousedícím s vážnicí.

I v těchto prostorách každopádně měli novináři všechen servis. Ten zahrnuje neustálou a bohatou nabídku občerstvení, výborně zpracovanou media guide, ale také pravidelný přísun tiskových zpráv v průběhu odpoledne. Ty zpracovávají novináři, kteří jsou přímo zaměstnanci závodiště. Zástupci médií tak dostávají spoustu podkladů pro své výstupy, takže nemusí jednotlivě odchytávat žokeje, trenéry nebo majitele. Jedna z tiskových zpráv byla celá věnována úspěchu Subway Dancera, o němž druhý den přinesl článek i tištěný Racing Post. Na jednotlivé dostihy pak mohli všichni novináři navštěvovat tiskové centrum na tribuně, které nabízelo výborný výhled, což dokládá přiložené foto.

Na českých závodištích se bohužel novináři s podobným servisem nepotkají. Úzká skupina českých dostihových žurnalistů je sice zvyklá na ledacos, ale pokud by na některé české závodiště zavítal zástupce nedostihových médií, asi by se divil. Nápor nedostihových novinářů se každoročně koná především při Velké pardubické, kdy pokulhává nejen kapacita a servis tiskového centra, ale novináři nemají vyhrazené ani důstojné místo ke sledování dostihu. V některých letech dokonce novináři neměli přístup na žádnou tribunu, letos se dostali aspoň na schody pod tribunou B. Vyčlenit pro novináře jednu z lóží by sice znamenalo přijít o část příjmů, ovšem tuto ztrátu je třeba chápat jako investici do propagace dostihů. Vždyť i v Ascotu byla nejlepší místa na tribuně vyprodána, přesto na ní měli novináři dostatek prostoru.

Ona investice do propagace dostihů je aktuálním tématem zvlášť poté, co se v médiích strhlo po fatálním zranění Vicodyho na Taxisu. Samozřejmě netvrdím, že pokud novináři dostanou lepší servis, okamžitě zmizí všechny negativní články. Tak jednoduché to určitě není. A ani netvrdím, že horší servis některé články ospravedlňuje. Je si ale nutné uvědomit, že pro nedostihové novináře představuje Velká pardubická pravotní den jako každý jiný. A pokud dostanou špatné pracovní podmínky, jejich motivace o akci pozitivně referovat logicky klesá. Stejně tak samozřejmě klesá i chuť navštívit dostihy i při jiné příležitosti. Namísto toho, aby byla Velká pardubická pro novináře jakousi vstupní bránou k dostihům, je tak pro ně spíše odstrašujícím příkladem. Doufám tedy, že se přinejmenším v tomto směru se začneme Ascotu přibližovat.