Při pohledu na včera zveřejněné přihlášky na svatováclavský dostihový den v Karlových Varech a dnešní startovní listiny do Lysé nad Labem a Velké Chuchle, musíme konstatovat, že jsou startovní listiny chudší, než bývá v kraji zvykem, ale lepší než někdy v Německu nebo ve Švýcarsku. V žádném z patnácti víkendových dostihů nenajdeme více než deset koní, průměr na jedno klání lehce převyšuje osm. Není se co divit, od derby do druhého srpnového víkendu byl na programu zpravidla jeden dostihový den týdně, přetlak na startovních listinách nebyl nijak extrémní, a od té doby s jedinou výjimkou (poslední srpnový víkend) jsou na programu dny dva a v příštím týdnu dokonce tři. Navíc tuto i příští neděli je v permanenci bratislavské závodiště, kam zpravidla dvě desítky v tuzemsku připravovaných koní míří.
Bohužel, počet koní na domácích dostihových drahách klesá, ani v letošním roce se trend nepodaří zastavit. Loni jsme registrovali 1128 startujících koní, letos zatím jen 957. Možná se v posední čtvrtině sezóny podaří čísla vylepšit, ale pokles je patrný. Můžete namítnout, že je to skryto za vyšší počet zahraničních startů a vyšším počtem koní připravovaných pouze pro zahraniční starty. Loni jsme registrovali 1175 zahraničních startů, letos už jich napočítáme 1101. Na nedělní bratislavské startovní listině najdeme 23 koní z ČR a další najdeme na víkendových startkách v Meranu. K vyrovnání loňského maxima může dojít již o dalším víkendu na přelomu září a října.
Pomalu už se také začíná diskutovat o podobě termínové listiny na rok 2018. Jen v minulém týdnu jsem zaslechl ochotu několika pořadatelů uspořádat dostihový den v dubnu, kdy si většinou stěžujeme na nedostatek dostihových příležitostí. Pokud dojde k dohodě, může být už start do sezóny poměrně nabitý a větší počet šancí na start budou mít i překážkáři. Na druhou stranu není, v dubnu jsou podmínky na menších závodištích lepší než v parném létě.
Vrátím se ještě k minulému týdnu. Nejprve do Pardubic, na Twitteru napsal kolega Martin Cáp myšlenku, že by se mělo diskutovat o podobě kvalifikačních dostihů na Velkou pardubickou. Tuto myšlenku podporuji. Osobně si myslím, že by dostihy mohly mít i různou distanci, případně i dotaci, což bylo běžné v osmdesátých letech. Již před několika lety jsem navrhoval, že by v kvalifikacích měl platit distanční mezník pro kvalifikanty, ať platně dokončí dostih se ztrátou mnoha délek, ale kvalifikace platí do určitého délkového či časového odstupu od vítěze.
Stačí se podívat na letošní odstupy posledního koně od vítěze kvalifikace. V květnové kvalifikaci to bylo 14,3 vteřiny, v červnu 48,1 vteřiny, v srpnu 30,1 vteřiny a v září 18 vteřin. Jedna délka v pardubických překážkových dostizích je zhruba 23 setin vteřiny, z toho si můžete spočítat odstupy posledních koní od vítězů. Květnový ani zářijový rozestup nemá cenu řešit. Dvacet vteřin za vítězem je odstup 87 délek, to by ještě mohlo být akceptováno, ale více už mi přijde moc. V případě červnové kvalifikace to vychází na 209 délek a v případě srpnové na 130.
Před několika týdny vyzval k diskuzi výbor České asociace steeplechase ohledně úlevy pro začínající jezdce do deseti vítězství. I předchozí řádky mohou být výzvou k diskuzi, zda něco nezměnit. Když se člověk koukne do historie Velké pardubické, najde několik docela podstatných změn, ke kterým v průběhu desetiletí došlo, proč by se nemohla vést diskuze o kvalifikacích či kvalifikačních podmínkách. Kvalifikace jsou logickými vrcholy sezóny před Velkou, nechť jsou, pokud možno zajímavé a divácky atraktivní. Navíc kvalifikace jsou určeny jedné skupině koní, „kratší“ krosaři v průběhu sezóny svůj vrchol hledají marně s výjimkou Úvodní cross country.
Další námět je také dlouhodobý a váže se ke Zlatému poháru Elektrizace železnic. Občas se podaří, aby se nekonal o stejném víkendu jako vrcholy polské překážkové sezóny v Partynicích, ale letos se opět dostihy konaly současně. Navíc v Bratislavě se ve stejný den konala Velká starohájská steeplechase na 4500 metrů. O koordinaci středoevropské rovinové termínové listiny jsem psal už v létě a o koordinaci té překážkové to platí dvojnásob. V Bratislavě se koná necelých třicet překážkových dostihů za rok, ve Wroclawi je to stejné, a tak se ptám, zda by alespoň štědře dotované vrcholy mohly být sladěny. O uplynulém víkendu se neběhalo ani ve Wroclawi, ani v Bratislavě, jen roviny ve Velké Chuchli… Přitom v žádném z překážkových sledovaných dostihů nebylo více než osm koní. A to nemluvím o tom, že kvalitní jezdci dali přednost tradičnímu Meranu. Přitom kvalitních mužů v sedle do překážkových klání není skutečně nazbyt.
Zde si dovoluji tvrdit, že více než překážkový Visegrádský pohár by byla dohoda o konání překážkových dostihů v Česku, v Polsku a na Slovensku před každou sezónou. Možná se dočkáme v roce 2018, nebo za rok opět budu moci použít klávesnice Ctrl + C?
Mějte příjemné dny a na viděnou na dostizích!
Zatím nebyl přidán žádný komentář.