Pouze dvojice prodaných koní na páteční dražbě nesvědčí o dobré kondici českého turfu jako celku. Na začátku roku se uvažovalo o tom, že rovinové dostihy budou přesunuty na pátek, vrácení na tradiční sobotu jim rozhodně prospělo, návštěva byla solidní a především tři jedničková zápolení a dvojkové klání dvouletých byla ozdobou. Samozřejmě se diskutovalo o tom, proč byl tradiční rovinový vrchol zkrácen o 400 metrů na 2500 na poslední chvíli. Zaznamenal jsem diskuzi o tom, že by se dostih měl zkrátit, že dva supervytrvalecké dostihy po dvou týdnech jsou moc, ale zkrácení na poslední chvíli mi prošlo unáhlené. Navíc se ptám, kdy máme alespoň druhé supervytrvalecké klání v průběhu roku. Z Karlovarské dvojnásobné míle je už léta dvojka, a tak dostih pro elitu na 2800 metrů a dále máme v sezóně jediný, na sklonku sezóny. Že bychom supervytrvalce neměli, nemůže být ani řeč. Pro ně je opravdu 2400 metrů málo, ač to v českých reáliích vypadá poněkud absurdně.
Prezident Jockey clubu Jiří Charvát představil vizi, že by několik českých dostihů mělo být zařazeno mezi evropsky uznávané black-type dostihy. S myšlenkou lze pouze souhlasit, ale při této příležitosti by bylo dobré se také podívat na kalendář tuzemských dostihů jako celek. Aby každá kategorie (sprinteři, mílaři, střední tratě, vytrvalci a supervytrvalci) měla několik svých vrcholů v průběhu sezóny. V sobotu bude na závodišti v Ascotu Champions day, dostihový den, při kterém se představí veškerá ostrovní špička na zmiňovaných distancích. Nechci hovořit o vytvoření české obdoby takového dne, ale vytvoření tří až čtyř dostihů pro každou zmiňovanou kategorii v průběhu roku, případně i bodování jako v Anglii. Samozřejmě takové seriály by se daly i marketingově nabízet. Zcela logická je také myšlenka, že by se alespoň jeden díl v každé kategorii běhal jinde než ve Velké Chuchli.
Pryč od rovinových úvah a hurá k pardubické neděli. Dráha byla velmi dobře připravena, diváků dorazilo skutečně početné množství, už jen z prodírání davem bylo zřejmé, že si do areálu našlo cestu více lidí než v minulosti (celková organizace v areálu by vydala na samostatný článek). Rekordů padlo v neděli odpoledne hodně. Dlouho se bude vzpomínat na Orphee des Blins, famózní klisnu, která se z outsiderky stala šampiónkou. Jediná tuzemská porážka za tři roky, to je skutečně výjimečná bilance. Takových koní historie mnoho nepamatuje.
Osobně si myslím, že v neděli odpoledne skončila jedna etapa v historii Velké pardubické. S největší pravděpodobností se loučily legendy Tiumen a Orphee des Blins. Svůj životní sen si splnila Martina Růžičková a ke konci se blíží také kariéra legendy dostihu, Josefa Váni. Neděle byla třicátým ročníkem se jménem Josef Váňa. Poprvé stanul na startu v roce 1985, od té doby vynechal jen dva ročníky, jednou kvůli zranění a jednou kvůli pozdnímu podání přihlášek. Za dobu oněch třiceti let dokázalo vítěze Velké pardubické připravit jen devět trenérů! Josef Váňa, Čestmír Olehla a František Holčák přepsali historii, jen oni mohli slavit za posledních třicet let dvacetkrát! Také Lenka Horáková a Grzegorz Wroblewski zůstanou navždy zapsáni v análech dostihu. Horáková je první vítěznou trenérkou a Wroblewski trenérem první klisny, která dosáhla na čistý hattrick. Zbývají čtyři ročníky a čtyři jména, Václav Čermák (1985), Pavel Kalaš (1992), Charlie Mann (1995) a Radek Holčák (2002).
Ze statistiky je patrné, že drtivá většina tuzemských trenérů si zatím mohla nechat o vítězství ve Velké jen zdát. Ale nemusí to být sny nereálné. Letos Al Jazovi chyběla ani ne délka, loni ukázal velmi dobrou formu Nikas, letos překvapil i Universe of Gracie, stabilně výbornou formou se prezentuje Kasim. To jsou koně, které nepřipravují výše uvedená jména. Možná se dočkáme dalších. V zajímavou klisnu roste Modena, potenciál má také Sisi Merble. Nechme se překvapit, jaká bude vypadat startovní listina Velké 2015!
Bohužel opět vstoupil do dění Velký Taxisův příkop. Několikrát v posledních letech jej koně a jezdci přeletěli, že si zasloužili obdivný potlesk tribun, tentokrát na něm skončily naděje tří koní. Mrzí především fatální zranění Zulejky. Taxis je od roku 1994 jednoznačně bezpečnější překážkou, než býval kdysi, ale stále chyby neodpouští, to si musí být všichni vědomi už při přihláškách do dostihu.
Víkendové dění v Pardubicích také sledoval redaktor francouzského dostihového kanálu Equdia Live Gilles Barbarin, který jezdí po mnoha evropských drahách a v letošním roce komentoval dva díly Crystal cupu v Lion d’Angers a v Craonu. Závodiště si prošel, okouzlilo ho, stejně jako atmosféra. Sám říkal, že Velká pardubická je ve Francii známý pojem, ale má pověst nebezpečného dostihu. Je nyní na pořadatelích, aby toto mínění v zemi galského kohouta rozptýlili, protože právě Francie je krosovým dostihům zemí zaslíbenou (v Anglii a Irsku jsou krosy popelkou). Velká pardubická si zaslouží kvalitní zahraniční konkurenci (nemusí být příliš početná, stačí tři až čtyři koně) a nikoliv účastníky typu Lambro. Doběhnout téměř 27 vteřin za vítězkou je propadák.
Na druhou stranu je potřeba odvaha také z české strany a zkusit francouzské krosy. Další díl Crystal cupu hostí francouzské Compiegne (z Prahy vzdálené 1000 kilometrů) v sobotu 15. listopadu a poběží se na distanci 5400 metrů a celková dotace činí 50 tisíc euro, což je více než 1,35 miliónu korun. Takový dostih kromě Velké pardubické český kalendář nenabízí, zláká české účastníky?
Příjemné dny a na shledanou na dostizích!
Zatím nebyl přidán žádný komentář.