Začátkem roku 1986 startoval ve Velké národní v Aintree Essex reprezentující JZD Slušovice a Jiří Křepelka napsal článek „Chceme propagovat čs. Turf?“ a hned v úvodu píše: „V době, kdy vznikalo toto číslo našeho zpravodaje, žila celá dostihová veřejnost – a pozor: nejen ona!, startem Essexe v Grand National. Účast slušovického hřebce udělala všem koním u nás takovou reklamu, takovou propagaci, jako žádná jiná akce za posledních dvacet let. To nejsou moje slova, to je názor předsedy JZD Tuchoraz, Miroslava Klusáčka, a současně předsedy české výběrové komise pro chov koní.“ Zajímavý je i závěr článku: „O to víc mrzí, že takovou akci „shodí“ před nějakým tím miliónem televizních diváků dva odborníci a kolegové trenéra Ing. Chaloupky, kteří Essexův start rozhodně nepodpořili. Když tak v tomto slova smyslu hovořili, asi si neuvědomili, že něčemu škodí. Přesto, že na svůj názor a odborný názor mají právo, řekli ho v nevhodnou dobu a na nesprávném místě. Trochu pozorný divák si u obrazovky nutně řekl pro sebe něco o žabomyší vojně. A to je to nejméně vhodné, co pro beztak mnohonásobně rozdělený svět čs. turfu lze dělat. Navzájem si nefandit. V Anglii přece nešlo o Slušovice a Neslušovice. Tam šlo o náš československý turf. O jednu z forem jeho propagace. A ta by se přece měla podporovat, nebo ne?“
I v letošním roce jsme byli svědky dvou mimořádných akcí, jejichž návštěvnost převýšila běžný pražský standard, rozhodně udělaly dobré jméno českému turfu nejen doma, ale i v Evropě. Podporovali je aktivně všichni, kdo jsou součástí českého turfu?
Druhým textem, který mě zaujal, byl „Jak psát… a jak nepsat“. Toto téma řeším i v současnosti. „Týká se psaní, pochopitelně že o dostizích a čs. turfu vůbec. Tedy – konkrétně v ČSR to žádná slast není a autor si může vybrat tři cesty – problémovou, jakobyproblémovou a bezproblémovou. Nejjednodušší je ta poslední, k ní stačí občas vhodně použít frází typu „stavba tribuny utěšeně roste“ nebo „dostihy se konaly za krásného počasí na dobře připravené dráze za účasti tisíců nadšených diváků.“ Stavba tribuny byla v osmdesátých letech velkým tématem, o kterém se často psalo a druhá věta je platná i v současnosti.
Za zmínku opět stojí závěr článku. „Mírně rozhořčen se dostávám k závěru svého příspěvku, který by zásadně neměl být brán jako moje osobní věc. Na jedné straně čtu v tisku slova „kritika je trpký lék, pro nemoci je však nutný – člověk se šklebí, ale užívá ho“, na druhé straně prožívám denní realitu a po expedici každého čísla TURFu (nebo téměř každého) jsou mi doručovány vzkazy, týkající se jeho obsahu. Vzkazy varovné až výhružné. Totéž se týká mé práce v novinách. Asi u nás v dostihovém psaní platí jiná pravidla, než při psaní ve všech dalších oblastech kulturou počínaje a sportem konče.“ Poslední odstavec se mi také několikrát vybavil. „U nás, konkrétně v Čechách, o nedostatcích turfu raději vůbec nepíšeme. Máme klid a může nás hřát u srdce, že jsme ty koně zase trošku podrželi. Pod vodou?“
V současné době už je to s kritikou trochu jinak. Napsat ji můžete a za pár dní na dostizích zjistíte, jak jste na tom, komu se podařilo šlápnout na kuří oko a kdo už se s vámi nebaví. Občas se na kritiku zareaguje, ale některé věci se už dlouhodobě nehýbají a posun v nich nelze očekávat ani v nejbližších měsících.
Ať jsou pro vás adventní dny příjemné a Jirkové díky! Křepelkovi, za to, že mnoho článků nejen dostizích napsal, a Zlámanému, že texty našeho kolegy dal k dispozici.
