Než naše povídání o koních i o životě začalo, dozvěděli jsme se, že elegantní muž sedící s ní u jednoho stolu je mužem číslo jedna jejího života, bratr Štěpán Žilka, jediný skutečný koňák v jejich rozvětvené rodině. Což nás samozřejmě zaujalo, takže jsme alespoň krátce vyzpovídali i jeho. Následně sourozenecká dvojice ochotně zapózovala i s růžovým houpacím koněm před objektivem našeho fotografa Marka Podhory a pak už nám nic nebránilo vyptat se Veroniky Žilkové, co je pravdy na tom, že se dala na koně….
Moje nejmladší dcera Kordulka chce svého vlastního opravdového koně, tak jsem se rozhodla, že jí ho pořídíme. Poslední dobou jsme tak jezdili všude možně a sháněli ho. V září jsme se kvůli tomu zajeli podívat i na výstavu koní do Lysé nad Labem. Jednoho jsme nakonec objevili a dokonce jsme na něj měli složenou zálohu. Ale s tatínkem se to po těch volbách všechno nějak zhouplo a my vůbec nevíme, co se bude dít dál. Navíc se moje dceruška nechala slyšet, že chce velkého koně a že já jí pořád vnucuju mini koně. Nakonec všechno dopadlo tak, že jsem se z koupě mini koně omluvila a doma jsme se dohodli, že počkáme do Vánoc a pak koupíme velkého. Kordulka je sice drobná, ale je fakt, že během jednoho dvou let vyroste a už by na něm jezdit nemohla. A oni se prý dožívají i padesáti let, což mě taky trochu vyděsilo. Kordulce jsem říkala: „To ti bude jako mě a koníček bude pořád žít!“ (smích)
To jste se na pořízení koně vrhla sama bez jakékoli odborné pomoci?
Jasně že sama! Kůň má mít čtyři nohy, tak co by se dalo při jeho koupi zkazit?! Nakonec i ovce jsem si koupila sama přes internet (smích)!
Vy máte ovce?
Dvě, kamerunské. Na pozemku tady v Suchdole, který moje dcera Agáta koupila jako stavební parcelu. Ale v realitní kanceláři ji podvedli. Ukázalo se, že je na ní stavební uzávěra a tím pádem se na ní stavět nedá. Rok jsem na magistrátu usilovala o udělení stavební výjimky. Jde o zahradu mezi baráky, tak mi přijde jako nesmysl, že se tam nemůže stavět. Po roce, kdy nám výjimku nedali s tím, že mají v této lokalitě v plánu stavět dálnici a letištní přistávací plochu, jsem se tím přestala trápit a rozhodla se, že na pozemku uděláme farmu. A abych z té špatné investice nebyla zoufalá, pasou se tam zatím aspoň ty kamerunské ovce. Ty mě snad nepřežijí. A kdyby náhodou, tak se dají podříznout, kdežto dělat si velikonoční hody z mini koníka není úplně dobré řešení (smích).
Jestli se nemýlím, tak vy jste dosud nijak zvlášť velkou milovnicí koní nebyla…
To máte pravdu. Ale letos si to vynahrazuju. Prožívám takový rok ve znamení koní. Prvně v životě jsem se taky byla podívat na Velký pardubický. Měla jsem tam přístup skoro všude. Asi proto, že jsem seděla v kočáře s dětmi pana Babiše (smích). A zrovna ve chvíli, kdy jsme v něm jeli, tak kolem nás prolítli koně, kteří právě běželi dostih. A musím přiznat, že jsem poprvé pocítila něco neuvěřitelného – závan větru od rychlosti koní. I pro mě nekoňáka to bylo něco neuvěřitelného a tajil se mi z toho dech. Asi za týden jsem se na nějakém večírku potkala s panem Váňou a bylo strašně dojemné vidět, jak pořád nemůže zkousnout ten svůj pád. Říkala jsem mu, že si stejně myslím, že to zařídila jeho žena, která podle mě tomu jeho koni řekla: „Shoď toho vola, ať už je konečně doma!“ Kdyby ho totiž neshodil, tak on by jel příští rok zase. Ale strašně jsem mu rozuměla. Protože i já jsem završila závěr své kariéry mateřství tím, že mi umřelo dítě. On závěr své kariéry završil pádem z koně. A to jsou věci, s kterými se člověk strašně blbě vyrovnává, protože každý chceme odejít jako vítěz. Ale pro mě on vítěz samozřejmě je, protože to je ta frajeřina, nevyhrát nakonec. Vyhrát nakonec je akorát v amerických krávovinách. V nich ten beznohý koník se slepou holčičkou nejen doběhne do cíle, ale i vyhraje! A to je rozdíl mezi realitou a filmem. V nich to dopadne dobře, kdežto v životě to dopadne tak, jak by nikdo film nenatočil. Do filmu se taky nemůže dávat to, co je v životě, protože by to divák neunesl. Realita je vždy mnohem složitější, propletenější a těžší.
Myslíte, že to byl opravdu poslední start Josefa Váni?
V Pardubický určitě ano. Podle mě se urazil na osud.
Protože to pro něj bylo nedůstojné?
Nebylo to nedůstojné. To je v očích muže nedůstojné, v očích ženy to bylo právě naopak. Jak říkal Frajer Luke: „Mít na to není frajeřina, ale nemít na to…“ To, že Váňa skončil takhle, je pro mě daleko větší frajeřina, než kdyby byl zase první a pak šel do důchodu. Já mám slabost pro lidi, kteří jsou v nějakém osamění, proto je mi jeho konec naopak blízký, je to takový ten drsný konec. Osobně považuju za velké finále prohru, kterou ale člověk zvládne unést. To je totiž strašně důležité. Své studenty na konzervatoři učím, že unést úspěch i neúspěch je úplně stejně těžký. Nezbláznit se z toho, že jste najednou v televizi, v novinách a že vás lidi na ulici poznávají a stejně tak se nezbláznit z toho, že jste z ničeho nic bez práce.
A žokej Váňa to podle vás vidí ženskýma nebo těma chlapskýma očima?
To víte, že chlapskýma, dyť je chlap! Jeho žena je šťastná a obdivuje ho a on je kvůli té ženě nešťastný, protože neskončil jako první. Ale my ženy milujeme poražené muže.
Kromě pana Váni se stýkáte i s jinými koňáky?
Pak už jen s producentem Jardou Boučkem, jehož Sixteen stojí ve stájích, kde se na koních učí jezdit moje dcera. Známe se sice už dlouho, ale potkávali jsme se jen pracovně v showbyznysu a pak jsme se hodně let ani neviděli. A najedou jsme se potkali na dvoře stájí v Suchdole. I proto jsem si říkala, jakou magii ten Suchdol má. Tamní areál stájí patří Zemědělské univerzitě a je to takový barokní statek, ve kterém kdysi žil a tvořil Mikoláš Aleš a mě z toho vyplynulo, že některá místa sdružují lidi stejného naladění. Proto jsem byla ráda, že jsem se tam potkala zrovna s tím Jardou.
Když se vrátím k vaší účasti na Velké pardubické, hrozí po její návštěvě, že vás dostihy okouzlily natolik, že byste je začala navštěvovat pravidelně?
Víte, ono se tam v tu chvíli přihodilo i to, že jeden žokej upadnul a ostatní koně přes něj přeběhli. Odvezla ho houkající sanitka a ani nevím, jak to s ním dopadlo. Pro mě to byl stejně silný zážitek, jako ten vítr, co jsem popisovala. Úplně stejně to mám s auty, která taky vnímám jako smrtící nástroj. V tomhle ohledu jsem příliš holka a příliš matka. Se svými šesti dětmi a tím, co všechno udělaly, provedly, prožily a zažily, mám dostatečně adrenalinový život i bez dostihů. K tomu jsem stihla natočit přes pět set filmových a televizních rolí, stále ještě mám dnes už devadesátiletou matku a při tom všem si ještě sama sobě komplikuju život ovcemi, takže už dobrovolně další nebezpečí nepotřebuji vyhledávat. To je chlapská vlastnost. Vy máte od žen zajištěný servis a nemáte pocit zodpovědnosti za hnízdo. Kdežto já to vnímám tak, že kdyby se semnou něco stalo, tak by mým dětem neměl ráno kdo namazat chleba. A to je vlastně důvod, proč nejezdím na koni. A navíc, mě zvířata neposlouchají! Máme dva psy a oba poslouchají Stropnického, ale mě ne. Mě se bojí žáci na škole i moje děti, ale zvířata ze mě autoritu nemají. Ze mě jde strach jen proto, že umím zaprudit. Zvířatům je to ale úplně jedno, ta poznají, co si opravdu myslím. To lidi neumí. Ti si myslí, že když zaječím, tak že je to doopravdy, ale zvířata pochopila, že jsem vlastně submisivní, takže si ze mě houby dělají. Ale kydat hnůj umím a baví mě to! Proto ráda chodím Kordulce pomáhat, když se v kroužku o koně starají.
Nejen že vychováváte své děti, vyučujete také na konzervatoři. Není na vás těch dětí chvílemi moc?
A ještě hlídám vnuka. Neměla jsem tušení, že babičkovství je tak náročný (smích). Tak co vám budu povídat, to víte, že toho mám chvílemi dost. Ale na té konzervatoři je to jiný. Podobný, jako když někdo umí plést košíky a je rád, že to umění může někomu předat. Mě samotnou už pletení košíků nebaví, ale baví mě těm mladým říkat: „To musíš dělat doleva, doprava. Bacha, máš to proutí suchý, musíš si ho namočit.“ Ráda jsem u toho, když objevují a jejich prostřednictvím se o tom řemesle vlastně pořád dovídám víc a víc i já. Mě samotnou to řemeslo jako takové už tolik nebaví. Každý máme nějaký limit, kam až jsme schopni se dostat v tom, co děláme. Herectví jsem navíc vždycky brala víc jako výdělečnou činnost, jejímž prostřednictvím jsem chtěla uživit své děti, než jako nějaké poslání. Na prvním místě jsem vždycky byla matka a na druhém herečka. Vnitřně mě daleko víc uspokojuje, když vidím, že se moje děti najedly a že jim chutnalo. Ale že mi někdo zatleská v divadle, z toho se jako neposeru (smích). Nicméně je to práce, která by se ale nedala dělat s odporem. A abych se pracovně necítila nevytížená, začala jsem nedávno k vyučování na konzervatoři a hraní v divadle ještě vysílat v rádiu. Jde o talkshow na téma vztahu mezi mužem a ženou. Jmenuje se Máš pravdu, miláčku… a vysílám ji na Impulsu denně od devíti ráno. S Martinem Stropnickým do ní točíme takové tematické mikro komedie. Ale on teď sestavuje vládu, takže mi včera oznámil, že na to teď nebude mít dva týdny čas, takže to musíme natočit do zásoby a musíme to udělat dneska v osm. Takže jsem vstala ve čtyři ráno a psala jsem všech těch devatenáct scének. A do toho mi kynulo těsto na buchty. Takže si sama na sebe dělám takovýhle metly, ale aby netrpěla rodina, tak to klidně udělám.
Jaký vztah máte k chlapům vy?
Mám je hrozně ráda. A ráda je poslouchám. Ze všech nejvíc mě baví ti, co se mi postaví na zadní. Což Martin teda umí (smích). Zrovna zítra máme v rádiu díl o emancipaci mužů. Naše matky nejdřív žasnou u nočníčků svých chlapečků, jací jsou to šikulové, soustavně je oprašují a pak, když je dostanou jejich dcery za partnery, tak se hroutí, že jsou změkčilí. Ale můžou si za to samy. Jedno z témat toho pořadu je, že za rozmazlenost chlapů si můžeme samy. My matky. Protože když nějaký táta řekne své ženě, aby toho kluka nechala, že se zvedne sám, tak ona ho nenechá a k Pepíčkovi hned běží, zvedá ho a fouká mu bebíčko. I proto mám tenhle pořad o emancipaci mužů. Snažím se v něm odlehčenou a zábavou formou otevírat vztahové Pandořiny skříňky Česka. Podle statistik držíme evropské prvenství v počtu psů na jednoho člověka, z čehož je vidět, že máme jako národ syndrom osamění a řešíme to tím, že se fixujeme na zvířata. A já, jakožto nedostudovaná psycholožka, před DAMU jsem studovala obor Výchova a vzdělávání dospělých na FF UK, mám pocit, ač sama třikrát rozvedená, že by lidi nemuseli vztahy tolik vzdávat. Stačilo by, kdyby se vědělo, že některé věci k mužskému libidu zkrátka patří, a k ženskému také. Ženský mívají pocit, že zrovna ten jejich Pepa má spousty chyb a nevědí, že totéž co dělá jejich Pepa, dělá i Tonda, Karel a vlastně všichni chlapy v ulici, ve městě, v republice a na světě. A stejně to platí i obráceně. Mě tahle problematika vždycky zajímala. Už kdysi jsem pracovala jako zakládající členka muzikoterapeutické komunity u nás. Učili jsme v ní alkoholiky v léčebně zpívat různé písničky…
… a pomáhalo jim to?
Mě bylo osmnáct, já myslím, že jim nejvíc pomáhalo to, že tam seděla mladá kůže (smích)! Ale i to je medikament. Dneska už jsem stará, tak musím mluvit (smích). Nechci říct, že v sobě mám spasitelství, ale spíš cosi jako mateřsko-ženský fenomén, kvůli kterému si přeju, aby se všem na světě líbilo a aby se ženy s muži nehádaly a všem bylo líp. Nějaký filozof řekl, že není potřeba, aby měl člověk pocit, že je nutné spasit celý svět, ale že stačí, když se mu podaří zažehnout svíci. Tak já mám pocit, že tím pořadem tu svící zažehávám.
Divadlo, rádio, učení na konzervatoři, rodina o šesti dětech, vnuk. Spíte pět hodin denně a ty spousty věcí, kterým se věnujete, děláte na sto deset procent. Kde na to všechno berete energii? Popravdě vás trochu podezřívám, že jste napojena na nějaký běžnému člověku nedostupný zdroj na dobíjení baterek…
Myslím, že u mě dobře funguje dobíjení zpětnou vazbou. Třeba ty Kordulčiny koně. Sice mě stojí peníze a ty musím někde ušetřit, na svém oblečení a tak. Mimochodem, co se na tohle téma o mně píše v bulváru, není pravda. V divadle mám patnáct tisíc, za učení na konzervatoři ještě míň a v rádiu to také nejsou milióny. Ale to, že se uskromním, abych mohla své dceři zaplatit kroužek, se mi mnohonásobně vrací tím, že ji to dělá šťastnou. V tomhle funguje jakýsi kruh dobra. Vy dáte, oni dají a vrátí se vám to zpátky. Osobně si myslím, že člověk dostane, když dává a nic za to nečeká. Bohužel to na světě ale funguje tak, že když vám na něčem záleží až příliš, čímž pádem máte velká očekávání, třeba na nějaký ženský nebo práci, tak ženskou nedostanete a o práci přijdete. Ale když tu energii posíláte a neděláte to racionálně, tak se vám obloukem vrátí. Ale samozřejmě že i já mám dny, kdy mám všeho plný kecky.
Na závěr nám ještě prozraďte, co říkáte na vstup svého manžela do politiky.
Jsem strašně ráda za to, že se mi svého muže podařilo přesvědčit, že pro něj divadlo není správné místo, kde by měl nechávat svoji energii. On jí má ještě víc než já a navíc je to neuvěřitelně schopný člověk a moudrý muž. Já mám instinkt, ale on má hlavu, kterou mě moc používat nejde. Já se řídím podle nějakého svého majáku, ale on má ten mozek. Často jsem si říkala, proboha, proč takovýhle chlap řeší, co bude ta či ona herečka dělat za tři roky v divadle. Nebo jestli má klaun přijít na jeviště zprava nebo zleva. Dával energii na místo, které si to vůbec nezasloužilo. Já ho prosila pořád, aby z divadla odešel. Dneska bych vlastně mohla Tomáši Töpferovi poslat děkovný dopis za to, jak ho odsud tak nějak vystrnadil. Martin mluví šesti jazyky, má vystudované dvě vysoké školy, z toho jedna je diplomacie ve Vídni, proto jsem jako občanka šťastná, že vstoupil do politiky. Navíc já vím, jaký je. A vím, že čestných a odvážných mužů není mnoho. Hodně mužů je čestných, ale ne odvážných. Protože odvaha znamená jít do konfliktu. Úspěšnost člověka je přímo úměrná počtu jeho nepřátel. A ono vydržet ty nepřátele není jednoduchý. Mnohem jednodušší je být průměrný.
Kovbojem v Panamě
Bratr Veroniky Žilkové doc. Mgr. Štěpán Žilka je podobně činorodý člověk jako jeho sestra. Život ho na pětadvacet let zavál do Německa. Po svém návratu do rodné země zastával, krom jiného, pozici ředitele Česko-německé horské nemocnice Krkonoše ve Vrchlabí. Je profesorem hudební pedagogiky, hudebním skladatelem a dirigentem. Na rozdíl od sestry Veroniky miluje koně od útlého věku. „Jezdím na nich od malička. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem navzdory rodičům na rok zběhl ze školy a jako kovboj pásl na koních krávy v Orlických horách,“ prozradil na sebe. V dětství absolvoval jezdecký výcvik, dle svých slov ještě v klasickém prvorepublikovém stylu. Byl první, kdo posadil Veroniku Žilkovou na koně: „Tehdy jí mohlo být tak deset let. Vozil jsem ji jen tak, bez sedla. Dneska si to možná už ani nepamatuje.“ Koním zůstává věrný dodnes. Dokonce i v roli skutečného kovboje: „Mám nějaké pracovní aktivity v jihoamerické Panamě, proto když tam pobývám, odreagovávám se výpomocí zdejším kamarádům. Na koních naháníme dobytek, který pak značkujeme. Lasem chytáme telata, abychom je mohli naočkovat. Tamní koně jsou nádherní, neuvěřitelně noblesní. Panamská jezdecká škola je vyhlášená. Na koních se tam doslova tančí,“ prozradil nám docent Žilka.
