Jak se přihodilo, že jste se dal na dráhu trenéra dostihových koní?
To byla spíše generační záležitost, protože už můj otec jezdil a trénoval. Proto bylo nějak logické, že jsem v téhle práci pokračoval. Kdybych měl vzpomenout na své dětství, tak s trochou nadsázky mohu říci, že jsem ho s mou sestrou prožil v boxech s koňmi. Otec i matka jezdili a mezi jednotlivými loty jsme dostávali najíst a napít. Takže už od dětství patřili koně k mému životu.
Vy jste léta jezdil překážky. Jak dlouho trénujete?
Letos to budou čtyři roky. Já už jsem se o trenérskou licenci ucházel v roce 2003, ale nepodařilo se mi udělat zkoušky. Proto jsem při tréninku spolupracoval s panem Hurtem. V roce 2010 to však klaplo a od té doby se věnuji trénování dostihových koní. Ale začátky nebyly lehké. Abych mohl vůbec trénovat, museli jsme si s mým otcem koupit na dražbě klisnu, která se jmenovala Pink. Rok nato tahle kobyla absolvovala osm dostihů. Jeden vyhrála a pouze v jediném se nedostala na tabuli. V Oaks byla pátá! Bohužel to nebylo tak vidět, protože to byl jediný kůň a navíc tahle kobylka uhynula, takže nemohla dál ukázat, co umí.
Došlo k nějakým změnám ve vaší práci od doby, kdy jste s trénování začal?
Způsob trénování jsem nijak zásadně neměnil, ale spíše jsem začal pečlivě sledovat všechny dostihové dráhy, kde naši koně běhali. Začal jsem postupně vychytávat chybičky, kterých jsme se dopouštěli, a zkoušel různé přístupy k různým drahám. Ale často je to práce ve stylu pokus – omyl (smích).
A také máme ve stáji více koní. Bohužel stále ne dost na to, aby mne tahle práce uživila, takže při tom pracuji jako skladník na ještěrce. V současné době mám v tréninku osm koní, přičemž dva z nich jsou moji vlastní. Kdyby jich bylo více, neváhám ani na vteřinu a věnuji se jenom trénování.
Kdyby to bylo možné, kterého žokeje byste měl nejraději exkluzivně nasmlouvaného?
Pro mě je jeden z našich nejlepších rajťáků Jirka Chaloupka, který má obrovský cit na koně – zejména na klisny. Má skvělý odhad tempa. Je to prostě vynikající žokej.
Pavel Kubiš, majitel dostihové stáje Kis-vodomery.cz, si vás velice pochvaluje. Doslova řekl, že on bude vydělávat peníze a vy budete trénovat koně. Čímž v podstatě řekl, že vám důvěřuje a do vašeho řemesla se nebude plést. Je to pravda a jak spolu vycházíte?
S panem Kubišem vycházíme velice dobře a opravdu mi nechává volnou ruku. Samozřejmě, že s ním všechny své kroky konzultuji a o všem ho informuji.
K tomu mohu říci takovou perličku. V průběhu nějaké oslavy jsme byli hodně veselí a já měl spoustu kuráže. A tak jsem panu Kubišovi dal slib, že potomci jeho chovné klisny Armény letos vyhrají deset dostihů! Ke konci sezóny jsem se už trochu bál, ale Aurora mne zachránila a to desáté vítězství udělala. Tak jsem byl strašně rád, že se mi podařilo tenhle slib dodržet, i když byl původně dán tak trochu ze srandy.
Co vás na práci trenéra nejvíce baví a co vás naopak štve?
Možná to bude vypadat velmi idealisticky, ale tahle práce mě strašně baví a vlastně ji ani za práci nepovažuji. Je to moje nejmilejší záliba a ve stáji trávím takřka všechen volný čas. Na dovolenou nejezdíme a ani nám to nijak neschází. Pro mne a mou přítelkyni je to relaxace a veliká vášeň. Takže nemohu říci, že mě na tom něco štve.
Co pro vás tahle práce znamená a dovedl byste si představit svůj život bez koní?
Absolutně ne! Zkusil jsem to dva roky, ale ke koním jsem stejně stále docházel. Chvíli jsem skákal i parkúry a mám čistě skočené „elko“, ale výš už jsem se nepouštěl. To už přeci jenom musí člověk umět (smích).
Čím je to způsobeno, ani nevím. Snad adrenalin, snad geny. Bez koní by to už asi nešlo.
Co myslíte, že je na téhle práci nejobtížnější?
Myslím, že nejobtížnější je pochopit každého koně. Porozumět jeho potřebám a ke každému přistupovat individuálně. Je to hledání, co kterému koni nejvíce vyhovuje. Tuhle schopnost obdivuji na své přítelkyni, protože má podobné oko jako já a výborně se v tom doplňujeme. Jsme také zajedno v tom, že naše koně potřebují lehkou ruku a vlídný přístup. Tohle se nám stále potvrzuje a vyplácí.
Ptát se bývalého rajťáka, jestli trénujete ze země nebo ze sedla je skoro zbytečné?
Je to přesně tak, jezdím den co den.
Zatím trénujete pouze rovinové koně. Neuvažujete o překážkách?
Zatím na to nemám vhodné koně a nakonec ani zdejší prostředí není úplně ideální pro trénink překážek. Snad hirdy se tu dají natrénovat, ale těžší překážky a krosy těžko. Na to je výborný kopcovitý terén, neboť zde v rovinovém terénu to musejí koně nacválat. Tam, kde stačí naběhat čtyři kilometry, tady v rovině jich musejí dát alespoň osm. Takže si myslím, že v kopcích se ti koně více pošetří.
Nezúročil byste při tréninku více své zkušenosti z překážek?
To možná ano, ale já to tak necítím. Rozdíl mezi přípravou překážkového koně a rovinového není zas až tak veliký.
Měl jste v téhle branži nějaký vzor?
Samozřejmě. Mým velkým vzorem vždy byl a je pan Vítek, který je zdejší trenérskou ikonou.
Který z vašich koní je takovým tím „nejzásadnějším“ koněm?
Jednoznačně Yes Man, neboť díky němu jsme dostali důvěru pana Kubiše, kterému trénuji vlastně všechny jeho koně. Yes Man totiž býval nervák, který stále potřeboval být v kontaktu s nějakým koněm. A když se naskytla příležitost, koupili jsme pro něj kobylku Airfare, která s ním začala chodit do výběhu. Ovšem společně tam dělali takový „binec“, že jsme je museli rozsadit. Yes Man dostal za kamarádku jakousi polokrevnou klisnu a Airfare se v pohodě začlenila do stáda. Ovšem chvíli nato jsem dostal do péče Archie Comicse, kterého jsme tady porovnali, a jeho majitelka na něm mohla opět jezdit. Zřejmě jsme se osvědčili a pan Kubiš sem umístil další své koně, kteří byli v tréninku na Moravě. Byly to klisny Aurora a Aromatica. Prvně jmenovaná dosáhla letos třech vítězství a Aromatica vyhrála dvakrát.
Aurora startovala letos desetkrát a Aromatica devětkrát. Před chvílí jsem je viděl ve výběhu a nevypadají, že by za sebou měly náročnou sezónu.
Je to tak, jak říkáte. Obě klisny se cítí naprosto v pořádku a nejen ony, ale i ostatní naši koně, kteří se letos opravdu moc nevydechli, jsou v náramné kondici. Snad nejlépe je na tom Airfare, která má za sebou také deset poměrně těžkých startů. Teď ale kobylky „zazimujeme“ a necháme je pořádně odpočinout. Možná, že příští rok bychom zkusili i nějaký zahraniční start. Uvažujeme o něm zejména v souvislosti s Airfare.
Archie Comics se taky letos nezastavil. Je mu 6 let. Nepomýšlíte s jeho přechodem do překážkového provozu?
Momentálně určitě ne. Tenhle koník sem přišel se statusem těžko zvladatelného koně. Teď už je to s ním v tomto smyslu mnohem lepší, i když ještě občas chytá koutek. Hlavně to je mazlíček pana majitele a nejsem si jistý, zdali by chtěl svého miláčka vystavovat riziku překážek.
Řekl bych, že Aromatica je podobný případ jako Archie. Co zamýšlíte s touhle klisnou do příští sezóny?
Aromatica ještě příští rok vyběhne na dráhu, ale pak už ji čeká odchod do chovu. Všichni věříme, že i ona bude dávat tak dobré potomstvo jako její matka Arména.
Čím se bavíte, když zrovna nepracujete?
Jak už jsem řekl, musím chodit do práce a po ní se věnuji pouze koním. Všechen čas padne na koně a oni jsou mou největší zábavou. Ale přece jenom jsem měl v minulosti jednu zábavu. Tou bylo holubaření. Bohužel nyní, když bydlíme v bytovce, jsem toho musel nechat. V relativně blízké budoucnosti plánujeme výstavbu rodinného domku a tak uvažuji, že se k holubům opět vrátím a znova se budu specializovat na mé oblíbené plemeno, kterým je Prácheňský káník.
Kterého svého vítězství si nejvíce ceníte a kterého byste rád dosáhl?
Pro mne bylo asi nejvýznamnějším vítězstvím to poslední, kdy Yes Man vyhrál dostih ve Velké Chuchli. On totiž vyhrál celkem šest dostihů, ale pět tady v Lysé! Zároveň to bylo „Božanovo“ (žokej Bauyrzhan Murzabayev, pozn. red.) padesáté žokejské vítězství. Takže o důvod k oslavě více.
Máte nějaký nesplněný sen?
Podařilo se získat třetí místo v trenérském šampionátu, ale chtěl bych být samozřejmě nejlepší. Ostatně proto to všichni děláme. Také bych si přál vyhrát co nejvíce velkých dostihů.
Jak s vámi prožívá vaší zálibu v dostizích vaše rodina?
Můj první vztah, z něhož vzešla má první dcera, nevyšel. S druhou přítelkyní Janou Bečkovou máme půlroční holčičku a Jana je stejně jako já zapálená pro koně. Tady v Lysé se staráme o naše koně a je to náš společný zájem. Dokonce bych řekl, že je Jana ještě větší blázen než já (smích).
Jak vypadají Vánoce u Germičů?
Víte, i na Štědrý den jsme víc ve stáji než doma. Koníkům vždycky popřejeme, dáme jim jablíčka a až pak jdeme domů na večeři. Na první svátek vánoční jsme už ráno zase u nich.
Karel Germič * 3. července 1973, Stod u Plzně
Pochází z koňařské rodiny, jeho otec působil rovněž jako jezdec a trenér dostihových koní. Absolvoval dostihové učiliště ve Velké Chuchli a jako žák jezdil rovinové dostihy. Díky tělesným dispozicím přešel na překážkový provoz. Jako jezdec dosáhl s Hagardem a Rivalitou dvou jedničkových vítězství a stal se dvojnásobným vítězem Velké netolické steeplechase.
Převážnou dobu své jezdecké kariéry strávil v Benešově. Nejprve u Václava Šebesty, později u Jiřího Hurta. V roce 2010 získává trenérskou licenci a začíná s tréninkem dostihových koní. O tři roky později má ve své péči šest koní, s nimiž dosahuje třinácti vítězství v jedné sezóně, což ho katapultuje na třetí místo nejúspěšnějších rovinových trenérů. Těsně po této sezóně dostává do tréninku další dva koně jako reakci na dosažený úspěch.
Karel Germič stále pracuje jako skladník v Brandýse nad Labem. Je otcem sedmileté Jany Germičové, která pochází z předešlého vztahu. Se současnou přítelkyní Janou Bečkovou mají pětiměsíční dceru Karolínu a tříletého syna Tima z Janina prvního manželství.
Bydlí v Lysé nad Labem a své koně trénuje ve zdejším dostihovém areálu. S Janou Bečkovou plánují stavbu rodinného domku a zanedlouho je čeká přestěhování jejich koní do modernější stáje.
