Čím jsou podle vás z antropologického pohledu pro lidstvo dostihy?
To je otázka asi tak na dvě knihy. Vztah koně a člověka funguje samozřejmě od nepaměti, ale mě zajímá spíš jako kulturní hodnota. Kulturní hodnota v tom, že má hlubokou tradici. Pro mě je to doklad výsledku práce člověka s přírodou. Doklad, jak soustředěným úsilím dokázalo lidstvo udělat něco naprosto nečekaného. Anglický plnokrevník má hlubokou tradici. Není to tak, že by ho Angličané vytvořili z čista jasna, ale jeho vznik je spojen s arabskými zeměmi. Většina otců zakladatelů, kteří dnes tvoří anglického plnokrevníka, má orientální původ. Dostihy také vždy odrážejí širší kulturní skutečnost. Zejména první anglické dostihy, jak je známe dnes, odrážely úplně novou situaci. Dědičná šlechta ustupovala a přenechávala svoje místo v podstatě nastupujícím podnikatelům. A až oni vytvořili dostihy v moderním pojetí. Celá ta situace Anglie 17. a 18. století je z pohledu vzniku a vývoje dostihů nesmírně zajímavá. Zajímavý je i měnící se fenomén dostihů v různých obdobích. Pro moji generaci byli koně, spolu s golfem, prezentovány jako výsostně buržoazní přežitek. Proto se z nich režim snažil udělat takový ten socialistický, zemědělský a družstevní výdobytek. Ovšem neúspěšně. Díky tomu bezprostředně po revoluci začaly vznikat soukromé dostihové a v zápětí i chovné stáje. Pro mě to tehdy bylo zajímavé proto, že jsem silně cítil, jak nekomunistický sport to přes všechnu snahu režimu byl. A samozřejmě s ním byly odjakživa spojeny také sázky, které jsou výsostným znakem toho NE kolektivního. Naopak, vždy v nich šlo o individuální rozhodnutí, kdy je člověk odměněn za svůj dobrý a potrestán za špatný tip. A to se mi na tom vždycky strašně líbilo.
Že jste se dostal k dostihům už jako mladý kluk, se o vás všeobecně ví. Přivedla vás k nim hráčská vášeň nebo vám kouzlu dostihů dala poprvé ochutnat nějaká konkrétní osoba?
To byla nějaká náhoda. Přesně si na to už ani nevzpomenu. Máma měla dostihy ráda, takže jsem na ně chodil už jako devítiletý kluk. Chuchle totiž byla několikrát cílem našeho rodinného nedělního výletu. Dílem velké náhody mě tam kdosi přivedl i o pár let později a ukázal mi, že existují bookmakeři, u kterých se sází. Šlo o sázky za dvacet korun, což ale ve své době nebyly úplně malé peníze. A mě to zaujalo. Bylo to něco zvláštního ve světě, kde platily stranické legitimace a daleko víc se hledělo se na to, zda má člověk správný dělnický původ, než jaký sám byl. Mně se líbilo, jak tady bylo úplně jedno, kdo má jaký původ nebo legitimaci. Záleželo pouze na tom, jak to vymyslí. Už tehdy jsem měl pocit, že člověku je prospěšné dozvědět se o tom, čemu se chce věnovat co nejvíce. A tak jsem dostihy začal vysloveně studovat. Životní okolnosti zapříčinily, že jsem byl vyloučen z fakulty žurnalistiky, neměl jsem pas a nesměl nic dělat. Možnost studovat něco primárně neideologického mi daly právě dostihy. Lákalo mě dozvědět se co nejvíc o něčem tak tradičním s tak nesmírně dlouhou historií. Proto jsem jezdíval do Slatiňan, kde hrabě Kinský za několik desetiletí vybudoval rozsáhlou dostihovou knihovnu, psanou převážně německy a anglicky. Tam jsem trávil celé dny. Ale bylo to bezvadný. I tím, že to bylo na zámku. Na okolí muselo působit podivínsky, když si ten mladík natahal ke stolku takovou spoustu knížek a celé hodiny jen četl. Pro mě to byl pokaždé výlet do jiného světa i času. Tím, že jsem se o tradici chovu anglického plnokrevníka a dostihového sportu něco dozvěděl, jsem o tom mohl začít i psát. Což bylo moje životní štěstí. Na téma chovu anglického plnokrevníka a dostihů ve východní Evropě jsem začal psát do různých časopisů po světě. Moje články vycházely v Austrálii, Spojených státech i v Anglii. Výborně za to platili a ještě jsem se naučil angličtinu. Tamní editoři věděli, že jsem mladík z východu, takže mi dost pomáhali. Ochotně moje články opravovali, čímž jsem se řeč rychle naučil. Bylo to pro mě spásonosné.
Co všechno zahraniční noviny zajímalo?
Chov anglického plnokrevníka a historie dostihů tady. Psal jsem nejen o Velké pardubické, která se začala koncem sedmdesátých let objevovat v zorném poli Angličanů, protože se tehdy začali zúčastňovat i našich dostihů. Do té doby u nás ze zahraničních jezdců působili hlavně ti ze Sovětského svazu. Ale nejen o Pardubické. Psal jsem o všem, co jsem se dozvěděl. Co za koně byla slavná klisna Kincsem, kdo ji trénoval, kdo byl její chovatel Blaskowich, který ji pak svěřil do tréninku Robertu Hespovi, jehož pravnuk tehdy žil a se kterým jsem osobně mluvil, že to byli Angličané, kteří přesídlili do tehdejšího Uherska, dnešního Maďarska. Anglické čtenáře to samozřejmě zajímalo. Ostatně, mě by také zajímala česká stopa někde v Uruguayi. Málokdo u nás věděl, že se mi podařilo dostat se i k ruskému archivu, kde jsem například zjistil, že nějaký Wingfield, černošský žokej, vyhrál Kentucky derby a pak vyhrál i ruské derby! Existují obrovské svazky o Kentucky derby, ale tohle nikdo nevěděl! Wingfield jim zmizel z obzoru a já jsem jim ho tam vrátil. Díky mě se dozvěděli, že nezmizel, ale v Rusku jezdil pro velkého majitele Lazareva a vyhrál tam derby. Kvůli zdrojům informací jsem jezdil i do Polska. Čerpal jsem i z dostihové knihovny v Rusku; když jel fotograf Pavel Dias do Ruska, tak jsem se s ním domluvil a on mi tam fotil knížky po stránkách. Měl jsem knížky z ruské knihovny na fotkách! Náročný bylo tohle všechno jen zorganizovat. Když jsem všechny ty ohromný materiály nashromáždil, tak jsme z nich spolu s anglickým spisovatelem Rogerem Longriggem, autorem známých dostihových dějin, napsali knihu – dějiny dostihů v Československu, Maďarsku, Polsku a Rusku. Tehdy nebyly počítače, všechno se psalo na psacím stroji. Tudíž existovaly pouze dvě kopie. Jednu jsem měl já, druhou on. Šlo o 320 stran fantastických údajů. Knihu mělo vydat anglické nakladatelství dostihové literatury, které bohužel, než se tak stalo, zkrachovalo. Takže zbyl pouze ten můj výtisk. Já jsem ho pak půjčil nějakému Ing. Kaňkovi. Pánovi, který byl starší o nějakých patnáct, možná dvacet let. Psal hodně do časopisu Turf, vydávaném tehdejším Turf-klubem. A od té doby nemůžu tohohle pana inženýra Kaňku najít a požádat ho, aby mi to vrátil! (Smích.) To nebyla kompilace jako Království za koně, ale skutečně historie výhradně z ověřených pramenů. Psali jsme ji snad čtyři roky. Tak doufám, že si to teď pan inženýr Kaňka přečetl, ozve se mi a řekne třeba: „Mám to. Mrzí mě, že jsem to měl tak dlouho, ale tady to v pořádku vracím.“ (Smích.)
A jen pro úplnost, jak se pan inženýr Kaňka jmenuje křestním jménem?
Petr.
K sázkám jste se ale dostal ještě dříve než k publikování, je to tak?
To ano. Bylo mi asi patnáct, když jsem pochopil, jak jsou sázky zajímavé a začal se jim věnovat. Ale nebylo to ze dne na den. Nejprve jsem byl v kontaktu s kluky v mém věku a sázelo se za desetikorunu maximálně za dvacku. Později se to trochu rozvinulo a já se stal plnohodnotným členem neformální komunity, která chodila na dostihy a sázela. Byl jsem bookmakerem, ale to neznamenalo, že bych sám nesázel. Někteří lidé sázky převážně přijímali, ale úplně přesně role na sázkaře a bookmakery rozděleny nebyly. Hodně se to prolínalo. Když si byl někdo svým tipem hodně jistý, tak byl ochotný sázky i přijmout, byť většinou jen sázel a naopak.
Byl jste úspěšný bookmaker od samého počátku nebo jste začínal s mínusem a musel jste se vypracovat?
Období proher bylo strašně časté. Kdo to nezná, tak si představí, že být bookmakerem je něco zaručeného, ale tak to vůbec není. Byl to souboj velice dobře informovaných a zkušených lidí. Nesčetněkrát se stalo, že jsem prohrál úplně všechno. To jsme pak doma vraceli flašky od piva, abychom si mohli koupit trojúhelníček sýra. Ale doslova. Období finančních nouzí jsem zažil moc. Více než sázky mě živilo to psaní do ciziny, platili za to na tehdejší dobu opravdu senzačně. To mi pokrývalo životní náklady. Díky tomu jsem si mohl snáz dovolit na sázkách někdy vyhrát a jindy prohrát. Vždy jsem tomu ale věnoval víc úsilí než jiní, takže jsem na konci roku býval i v plusu. Ale to neznamená, že se mi období veliké nouze vyhýbala.
Když se v červnu roku 1974 běželo Československé derby, nezvítězil favorizovaný Lakmus, ale klisna Elita. Tou dobou jste byl zrovna ve vězení, což vás muselo, co by bookmakera, mrzet…
To bylo strašný. Lakmus, benešovský kůň, byl obrovský favorit. Tenkrát ale přišla těsně před derby obrovská průtrž mračen. V prvním oblouku pár koní podklouzlo a srazilo i další. Elita byla v tu chvíli někde vzadu za polem, takže se té kolizi vyhnula a nakonec vyhrála! Vím, že by to pro mě bylo velkolepý. Pro kolegy bookmakery to muselo být fantastický.
Co říkali rodiče na to, že se jejich syn věnuje hazardu, oboru natolik odlišnému od toho, kterému se věnovali oni?
Šťastní z toho samozřejmě nebyli. Představovali si, že budu doktor filozofie a budu se věnovat něčemu vážnému. Na druhé straně oni také nebyli úplně blbí. Dobře věděli, že žijeme v době normalizace a že studovat na vysoké škole předměty jako politická ekonomie, marxismus-leninismus, vědecký komunismus a dějiny mezinárodního dělnického hnutí, což byly čtyři hlavní státnice, není vlastně žádné vzdělání. Tam by šlo jen o papír.
Tenkrát jste rozšířil příjem sázek o klusácké dostihy v Maďarsku. To bylo z ryze pragmatických důvodů, kvůli dejme tomu rozšíření nabídky?
Tak pragmatické rozhodnutí to bylo hlavně pro tehdejší státní závodiště, které muselo vykazovat nějakou činnost. Jinak by tam skončili první týden v listopadu a nastoupili by až první týden v dubnu. Což v době, kdy bylo všechno naplánované, a lidi zaměstnání mít museli, nešlo. Tehdy nebylo možný na podzim lidem říct díky a přijďte za pět měsíců. Státní závodiště si proto z nouze našlo činnost v přijímání sázek na klusáky v bratrském Maďarsku, kde se klusácké dostihy pořádaly celoročně. Za rok se jich tam uskutečnilo přes tisíc! V létě se běhalo ve středu a v sobotu a přes zimu ve středu a v neděli. Ekonomicky to ale muselo být pro státní závodiště naprosto zoufalý. Sice měli k dispozici program těch dostihů, ale na ty jejich tikety sázelo sem tam pár důchodců. Pro nás to ale bylo dobrý. Byli jsme ale hodný a ty jejich tikety jsme občas aspoň za pět korun taky kupovali. (Smích.)
Sázeli výhradně koňáci?
Sázky se přijímaly v prostorách nějaké závodní jídelny, do které jednou za půl hodiny přišel chlap a řekl, že to doběhlo v pořadí sedm, jedna, dva. Nebyly žádné přímé přenosy, nikdo ty dostihy neviděl. S pravým dostihovým sportem to nemělo moc společného. A chodili lidi, kteří byli rádi, že se dalo na něco vsázet, protože je to bavilo. Tenkrát naštěstí ty takzvaný „výherní“ automaty nebyly. Kdyby jo, tak by to možná házeli do nich, kdo ví. Mně se líbilo, že nastudovat maďarský klusáky byl takový intelektuální oříšek. Objednal jsem si zasílání originál maďarského dostihového programu a naučil se maďarsky. Cyklostylovaný program vydávaný Státním závodištěm obsahoval vlastně pouze startku, zatímco já z programu, který mi chodil domů přímo z Maďarska, věděl o všech těch dostizích spoustu informací. Proto jsem měl navrch.
Napadlo vás už tehdy, že se někdy sám posadíte do sulky?
Jistě. Já jsem dokonce v Maďarsku klusácké dostihy jezdil jako amatérský jezdec. Sice ne mockrát, bylo to asi desetkrát, ale bavilo mě to a jezdil jsem rád. Ale vůbec mi to nešlo. Tak daleko, abych se ocitnul v nějakém boji o vítězství, jsem to nikdy nedotáhnul.
Říkáte, že vám osobně se v sulce sice nedařilo, ale úspěchy jste s klusáckými koňmi nakonec slavil. Jedním z koní vámi vlastněné dostihové stáje Citová investice byl například velmi úspěšný Henri Hammering, největší favorit českého klusáckého derby z roku 2001. Tehdy bohužel zacválal a byl diskvalifikován. Vzpomenete si, jak moc vás to mrzelo?
To víte, že mě to mrzelo. Byl to favorit s kurzem dvě desetiny. Ale to se občas stane. Úspěšná byla i klisna Ruleta Skal, která rok na to vyhrála v Bratislavě Slovenské derby.
Jen málo lidí u nás má možnost erudovaně zhodnotit současný stav sázek na koně jako vy. Co tedy říkáte na aktuální úroveň sázek na koně u nás?
Obávám se, že se mýlíte, protože já o dostizích už dvaadvacet let vůbec nic nevím. Ačkoli bych si to nikdy nedovedl představit, protože dostihy byly můj život, tak jsem to zcela pustil ze zřetele. Mezi lety 1968 a 1990 jsem se jim věnoval úplně fanaticky. Dostihy pro mě byly úplně všechno, ale pak přišly jiný lákavý věci a možnosti a já holt dal přednost něčemu jinému. Dneska bych si sázení ani neužil. Když nevíte o čem daný dostih je, tak vidíte jen, že nějaký kůň je první, nějaký třetí a jiný poslední. Nic víc. To není ten rajc. Rajc je to vyštudovat. Sledovat to a vědět proč sázím na koně, který je čtyři k jedné. V životě jsem viděl spoustu zahraničních derby, ale nikdy mě nebavily tolik jako nějaký handicap Holešovic, čtyřka co se běžela za soumraku, o které jsem všechno věděl. V současnosti mám pár kamarádů, kteří mají koně a to je dejme tomu nějaký důvod sledovat dostihy. Ale ani za těchto okolností to není tak nesmírně atraktivní, jako když o tom víte všechno.
Ptám se proto, že v českém turfu nevládne zrovna velká spokojenost s úrovní sázek na dostizích. Panuje názor, že jeden z hlavních důvodů proč v našem dostihovém sportu chybí peníze, jsou právě nefungující sázky. Myslíte, že by na tom mohlo něco být?
Těžko říct. Tenkrát byla úplně jiná situace. Za socialismu se dostihy pořádaly proto, že to režim chtěl pořádat a dotoval je. A i kdyby na ně nechodil nikdo, tak by je stejně pořádal. Ale jak je to dneska opravdu nedokážu posoudit. Všude na světě ale platí, že závodiště musí ze sázek profitovat. A člověk, který tam sází, ví, že je v matematické nevýhodě a že si tím ty koně, co tam běhají, platí. Každé malé závodiště v Americe funguje na tomhle principu a přežívá jen díky tomu, že to funguje. Závodiště v Kalifornii existují také jen proto, že na ně ten Charles Bukowski chodil a s lidmi jako byl on, na nich sázel. Něco z výnosu ze sázek se pak odjakživa oddělí a turf tak může přežívat. Ale jak to dneska zařídit u nás nemohu říct, to bych o tom mluvil z diletantského hlediska.
Na dostihy se tedy moc často nedostanete?
Bohužel. Rád bych, ale čas mi to nedovolí. Dostihy mám ale pořád rád a chci se k nim vrátit. Teď se mi to podařilo alespoň prostřednictvím filmového scénáře, který jsem zrovna dopsal. Krom jiného se věnuje celému tomu hráčskému světu. Popisuje období dvou let 1970 a 1971 a jeho velká část se odehrává v Chuchli, koně jsou v něm hodně zastoupeni. Je to film, který popisuje společenskou situaci na začátku normalizace a ukazuje i to, jak se ten stav prolínal s hráčským světem. Teď budu doufat, že ho bude někdo chtít natočit. Jde o zajímavé svědectví doby, jejíchž pamětníků pomalu ubývá.
Píšete i knihy. Vaše první Království za koně poprvé vyšla už v roce 1983. Velmi podrobně mapuje dějiny dostihů v tehdejším východním bloku a díky obrovskému zájmu čtenářů vyšla v nákladu desítek tisíc kusů. To jsou čísla, o kterých se dnes může vydavatelům knih jen zdát…
Celkem to dělalo devadesát tisíc výtisků ve dvou vydáních. První bylo šedesát a druhé třicet tisíc. To ale nebylo tím, že by ta kniha byla tak dobrá, ale proto, že byla tak zlá doba. Když se tenkrát něco vymykalo z ideologické kazajky, tak to lidé kupovali. Takhle si to alespoň vysvětluju já. Ale samozřejmě si ji hodně lidí koupilo kvůli tomu, že měli rádi koně.
Neuvažujete o třetím vydání, rozšířeném o historii českých dostihů za posledních dvacet let?
Ta knížka by samozřejmě potřebovala velikou revizi, což by znamenalo intenzivně se tomu minimálně rok věnovat. Ale myslím si, že svůj účel splnila. Šlo o první a dosud poslední relativně pořádnou historii dostihů, co u nás vyšla. Ale asi by bylo lepší, kdyby přišel někdo mladší a napsal to znova, než abych to zase dělal já.
Mimochodem, vaše první kniha byla Království za koně. Od té doby vám jich vyšlo dalších devět. V nich se zabýváte nejrůznějšími tématy. Je nějaké vámi dosud nezpracované téma, o kterém byste ještě chtěl vydat knihu?
V tuhle chvíli jsem plný zmíněného scénáře. Jmenuje se Spící pes a tancující medvědi. To je věc, které se určitě ještě nějaký čas budu věnovat. Už jen proto, že vím, jak to se scénáři chodí. Člověk ho předloží a pak se ještě desetkrát upravuje. Nemám tak v hlavě kapacitu na nic jiného. Taky musím dokončit své písničkářské věci. To znamená Český kalendář, který teď na podzim už musí vyjít, protože jsme to mockrát slíbili. Jde o dvojalbum a pracuje na něm strašně lidí a je náročné zvládnout to i organizačně. Současně s ním budeme jezdit koncerty. Ale pokud mi to zdraví dovolí, tak se určitě budu psaní dál věnovat, jen momentálně nejsem schopen říct, co to bude.
Pokud se nemýlím, tak první koncerty máte s Českým kalendářem již za sebou?
Ano, teď jsme byli na Vyšehradě, kde to mimochodem bylo velmi zajímavé. Během koncertu přišla strašná průtrž mračen a zvednul se neuvěřitelný vítr. Diváky to zvedalo ze sedaček. Skrz tu průtrž chvíli nebylo z jeviště na lidi v hledišti možno dohlédnout. Až když to trochu pominulo, tak jsem viděl, že tam všichni zůstali a koncert sledují dál. To pro mě byl nezapomenutelný životní zážitek. Vůbec jsem nečekal, že by byl kdokoli ochoten se takhle obětovat a že by ho moc slova a hudby i přes tohle mohla udržet v sedačce.
Teď mi jdou hlavou vaše slova z jednoho vašeho rozhovoru, kde říkáte, že intelektuál nikdy nemá jasnou odměnu a je trýzněn do smrti. Ale tohle jasná odměna mohla být…
Ano, to byla. To musím potvrdit. Ovšem to ještě nevypovídá o tom, že jde o skutečné umění. Také to mohlo být tak, že se tam jako na potvoru sešli samí hlupáci, co byli úplně blbý a tak tam furt seděli. To se dá připustit vždycky. Já si to pro sebe ale vysvětluju tak, že tam byli citliví a chytrý lidi, kterým to něco dávalo a proto tam vydrželi. Možná, že se mýlím, ale subjektivně to tak musím vidět, jinak bych to nemohl dělat.
Dá se říct, čím pro vás psaní vlastně je?
Moje zásadní potřeba, způsob existence a klíčová věc. Přeci jenom v řeči člověk poví leccos a je to trochu takový halabala. Ale papír je vlastně svědek. Litera skripta manet je moc dobré heslo. Pro mě je velmi důležité vyjadřovat se v textově fixované podobě.
Vaši knihu z roku 2000 Los a sázka je možné si zdarma stáhnout na internetu. Je to podle vás cesta, aby lidé více četli?
To asi ano, ale dávat svou práci zdarma, to si mohou dovolit leda rentiéři. Pokud se tím chce někdo živit a skončí to tak, že to dá zadarmo, tak se tím neuživí. Stahování vnímám jako velice problematické. Má svá pro i proti. A ta proti jsou značná. Zejména u muzikantů. Představte si, že vystudujete konzervatoř, pak se budete živit hraním v kapele a vaší muziku si bude každý jen stahovat a nikdo za ni nebude platit. Všichni vám řeknou: „Tak proč si, člověče, nedělal něco jiného? Tohle je přeci takový koníček.“ Jestli to máme brát jako profesi, tak musíme také vědět, čím se takoví lidé uživí. A nejde o to, aby si mohli kupovat vily. Jde o to, aby si mohli koupit tramvajenku a chleba. Jsem si vědom, že já jsem ten poslední, kdo si na to může stěžovat. Můj cíl je, aby si moje věci přečetlo nebo poslechlo co nejvíc lidí. A ostatní by mi mohlo být jedno. Finanční ztráty spojené s poskytnutím mé knížky volně ke stažení vydržím. Mám oproti komukoliv jinému komparativní výhodu. Můžu si najmout celý symfonický orchestr, což už dneska nemůže udělat téměř nikdo a nemusím nikoho nutit, aby na nějakém syntíku předstíral, že tam hraje symfonický orchestr. V mých věcech hrají skuteční hráči z filharmonie. A přestože si tohle můžu dovolit, tak musím kolegiálně poznamenat, že se pouze hraním na nějaký nástroj živit téměř nedá. A to i kvůli stahování.
Jednou z pro vás důležitých věcí prý je, aby po vás na tomto světě zůstaly vaše geny…
(Smích.) Ale to je asi důležité pro každého, ne?
Ulevilo se vám tím, že se vám předloni narodila druhá dcera a máte tak už třetího potomka?
Já mám i čtvrtého, poněvadž mám už i vnuka. Ale ano, v tomhle ohledu se mi zase o něco ulevilo.
Vraťme se ke koním. Seděl jste vlastně někdy na koni?
No jasně. Já jsem se učil jezdit u pana Hesse, který je dneska znám především jako autor babyboxů. Kousek za Prahou měl statek, kde choval jezdecké koně a já tam k němu jezdil vyloženě na lekce v jízdě na koni. Později jsem mu také jezdil klusáky, ale to je samozřejmě něco úplně jiného než sedět na koni. Dneska bych na koni těžko skákal víc jak metr, ale vyrazit na vyjížďku, na ní zaklusat, zacválat a zastavit, tak to bych zvládnul. Nějaký trénink bych ale zase potřeboval. A já s tím i koketuju. Spousta lidí, co mají jízdárny, mi to i nabízí. Výhledově s návratem do sedla i počítám, to bych moc rád. Zrovna jsem si v jižních Čechách koupil takový statek a náhoda tomu chtěla, že je ze dvou stran obklopen farmami, kde se chovají koně. A to vyloženě vnímám jako pozvánku za návratem ke koním.
Zvažoval jste někdy návrat ke koním i v pozici majitele dostihových koní?
Teď už ne. Já jsem mýval docela velkou stáj a byla to strašně drahá legrace. Každý, kdo si pořídí koně na dostihy, musí počítat s tím, že to bude stát spoustu peněz. Ustájení, ošetřování, krmení, trénování, veterinář. Je toho moc, co vás pak stojí peníze. A snášíte i to, že platíte i za přihlášky do dostihů, s tím, že ten kůň pak většinou někde zametá. Tak to zkrátka je, protože vyhrává vždycky jen jeden. Od majitelů dostihových koní je to veliká oběť. Ale ač to bylo drahý, tak jsem se při tom mohl docela dost vyřádit. Dneska bych si klidně dva tři koně koupil, ale to by znamenalo na nich opravdu jezdit. Mít koně jen tak a občas si přečíst v novinách jak běžel, to pro mě nemá cenu. Musel bych mít možnost být vyloženě s tím koněm. Všechno s ním prožívat, jinak to nemá smysl. Ale v mém životě jsou zatím věci, které jsou pro mě lákavější.
Dostihovou stáj jste vlastnil v době, kdy jste se ještě věnoval podnikání. Aby v něm člověk uspěl tak jako vy, musí v sobě mít silný hnací motor. Podnikatelské aktivity jste pověsil na hřebík, ten hnací motor vám zůstal?
Asi ano. Jinak bych těžko v šedesáti vystudoval tak náročnou školu. Také bych těžko udělal Český kalendář, což byla vůbec nejtěžší práce, kterou jsem kdy dělal. Takže ano, určitě zůstal.
Máte v tom, kam byste se za pomoci toho vnitřního motoru chtěl ještě dostat, jasno?
Ani ne, protože to co bylo, asi už těžko překonám. Já jsem ještě zažil dobu, kdy se prodávalo sto padesát tisíc kusů desek. To je dneska naprosto vyloučený. Mluvil jsem na Letenské pláni, kde bylo v listopadu 1989 největší shromáždění v dějinách Čechů. Když vás poslouchá milion lidí, tak co ještě chcete? Něco takového opakovat nejde. Ale já jsem saturovaný. Zažil jsem to. A není třeba to opakovat. Bylo by to jen pěkný, ale není to nezbytný. Pro účinkování s Českým kalendářem si vybíráme malé obce a městečka, kam jsem v životě nepřijel. Schválně, protože já už jsem ve Státní opeře byl. Ale v Litovli jsem ještě nikdy nebyl. A teď jsme tam s Českým kalendářem přijeli. Přišlo tam sto deset lidí a já si na to vůbec nestěžuju, mně se to líbí.
Je možný vás vůbec někdy zažít, když jen tak lenošíte a třeba se jen koukáte na televizi?
Taky. Někdy se dívám na tenis nebo na golf. Ale vzhledem k tomu, že mám tu malou holčičku, tak je tohle dobrý dělat, když spí. Ale ona je taky vzhůru a je tam proto, abych spolu s ní její život rozvíjel. A bylo by strašně sobecký a hloupý, dívat se na televizi, když je vzhůru. Proč bych pak měl mít takhle malý dítě, když bych se mu nebyl ochoten věnovat. Teď je potřeba zpívat jí písničky a povídat jí o zvířátkách, aby se naučila mluvit.
Mimochodem, dá se u vaší malé dcery Julie odhadnout, jaký bude mít vztah ke koním?
To nevím, ale zdá se, že pozitivní. Jsou jí dva roky a nemá problém natrhat trávu a koním ji dát. Tímhle fyzickým kontaktem to začíná. S ním přichází i uvědomění, že koně nejsou nic z filmu, ale že jsou to stvoření, která k nám patří a že ona patří k nim. Myslím, že to s jejím vztahem ke koním bude dobré. A já jí určitě jezdit na koni budu chtít naučit.
