Chantal Poullain

Koho zajímají životopisná data nebo historky z divadla a podobné blbosti?

Připadal jsem si jako v kině, když dávají ten typ filmu, který vás vtáhne do děje od prvního záběru. Přitom jsem seděl v jedné příjemné pražské restauraci a vlastně jen poslouchal. Nebo spíše hltal vše, co herečka a zpěvačka CHANTAL POULLAIN říkala. A nejen o koních, které miluje, o čemž jsem z jejího vyprávění ani na okamžik nezapochyboval. Navíc se mi nestává často, abych se potkal s někým, kdo tak otevřeně mluví i o věcech, které si mnohdy raději necháváme jen pro sebe.

Co se vám vybaví, když se řeknou koně?

Partner. Kůň je pro mě síla, respekt, partner a lék na duši. Když jsem byla malá, tak mi můj děda říkal: „Lehni si na něj, poslouchej jeho tep, jeho teplo a on bude vnímat tvůj tep a tvoje teplo.“ Několikrát jsem slyšela, že kůň je blbé zvíře. To mě vždycky uráží. Myslím, že kůň vůbec není blbej. Naopak, člověku je partnerem. Musíte ho ale umět vnímat a musíte se od něj umět také nechat vést. Nejen abyste vy vládnul koni, ale dovolit mu, aby vedl i on vás. 

Při takovém vztahu ke koním se nabízí otázka, jestli vás neláká mít své vlastní koně?

Víte, já jsem vychovaná svým dědou a můj vztah ke koním je díky tomu trochu jiný. Kdybych měla svého koně, tak se o něj budu i starat a budu na něm dennodenně jezdit. Pro mě nepadá v úvahu, abych měla svého koně někde ustájeného, staral se o něj někdo cizí a kdekdo na něm jezdil. Neříkám, že nejsou šikovní chovatelé a ošetřovatelé, kteří by se o něj neuměli postarat, to určitě ne. Ale takové to střídání jezdců, kdy na něm každou chvíli sedí někdo jiný, to není pro mě. Já ke koním chovám velkou úctu. Kůň, delfín, slon a gorila jsou má nejoblíbenější zvířata. Kůň pro mě navíc symbolizuje mého dědu, který pro mě byl velkou autoritou. Právě on mě o koních naučil nejvíc. Naučil mě je respektovat a cítit. Nechal mě jezdit bez sedla dokud neuznal, že nastal čas začít jezdit v sedle. Celé svoje dětství jsem díky tomu na koních jezdila jen tak a držela se pouze hřívy. Děda měl statek v Camargue na jihu Francie a jeho obývák měl jednu stěnu prosklenou s výhledem do stáje. Choval kamarské koně, kteří jsou menšího vzrůstu, a když někdy otevřel dveře, tak chodili i vevnitř. To je důkaz, že vztah dědy ke koním byl opravdu hluboký. A v tomto duchu jsem byla vychovaná i já, proto si svůj vztah ke koním nechci zkazit. 

Na koni jste se učila jezdit bez sedla. To je ta nejlepší průprava. Mýlím se, když si myslím, že na koni umíte jezdit velmi dobře?

Tak jezdit umím, ale už dlouho nejezdím každý den. Ale umím, bylo by smutné, kdybych neuměla, to by mě děda hnal! Mám dvě krásná sedla. Jedno po dědovi a druhé dvoumístné. Na něm jsem jezdila s Vladimírem, když byl ještě malý. Navrhnul ho jeden sochař a vyrobil mi ho sedlář. Je tak pohodlné, že na něm můžete i spát. Mám ho moc ráda, ale má podocasník a zdejší koně na něj nejsou zvyklí. Jednou jsem ho zkusila dát na nějakého koně tady a ten z toho úplně šílel. Typově mi víc vyhovuje toto sedlo, ale samozřejmě, že jezdím i na anglickém, jen je pro mě míň pohodlné. Nicméně, sedlo bude vždycky jezdce a koně oddělovat a já mám radši ten přímý kontakt s koněm. Ráda si na koni i lehám, abych s ním byla ve větším kontaktu. 

Což je i dobrá fyzioterapie…

To absolutně. Když máte bolavá záda, tak je to úplně geniální. Kůň je ten, kdo vás léčí. Proto na nich jezdí i postižené děti. Kůň dokáže fascinovat a zároveň umí být něžný. A nikdy na vás nešlápne. Samozřejmě jsou i agresivní koně, kteří koušou a kopou, ale pokud je normální, tak na vás vědomě nešlápne. Akorát to nesmí být poník! Na ně jsem velmi opatrná! Vzpomínám si, jak jednou s takovým větším poníkem přišel Bolek a chtěl ho věnovat Vladimírovi. Moc se mi nezdál, tak jsem si na něj nejdřív sedla já. Jen tak bez sedla. A on hned vyhodil a sundal mě. Pak podruhé, potřetí, počtvrté. Tak říkám Bolkovi: „Ty chceš, aby náš syn jezdil na takovém koni? Vyloučeno!“ Já mám ráda velké koně a u poníků jsem opatrná. Často jsou to takoví malí Napoleoni.

Váš syn Vladimír získal vztah ke koním po vás?

Ano, Vladimír jezdí dobře. Ale není z těch, kteří by vstávali brzy ráno, aby mohli jít na koně. Je i opatrnější než já. Občas říká: „Hele, dneska se necítím, dneska by se mi něco stalo.“ Má z koní velký respekt. Také začínal jinak než já s dědou, od začátku se učil v sedle. Na koni jezdit umí, ale není to takový fanatik jako já. Když jsem já poprvé seděla na koni, bylo mi jen pár měsíců, ještě mám někde fotku. 

Jak vypadal váš všední den, když jste ho trávila u dědy?

Děda vstával velmi brzo, protože chodil lovit kachny. Kolikrát ve čtyři ráno už voněly špagety nebo nějaké masíčko na grilu. Snídaně nebyly sladké, ale slané, což mi zůstalo do dnes. Častokrát jsem vstávala s dědou a od probuzení jsem byla u koní. Kromě toho, že jsem na nich jezdila, tak jsem se o ně samozřejmě i starala. Děda mě všechno, co bylo potřeba, naučil. A naučil mě s koňmi i spát. Spoustu lidí si nedokáže představit, jak je to fantastické. Vždycky, když chtěl vstát, tak do mě drknul, jako by mi chtěl říct: „Hele, probuď se, já chci vstát!“ Dny u dědy byly hodně volné, nebyla škola.

O svém dědovi vyprávíte tak, že je člověku až líto, že ho neměl možnost poznat osobně…

A já si myslím, že je škoda, že jste ho neznal osobně. Děda byl zvláštní osobnost a nádherný člověk. Pocházel z Normandie, kde měla jeho rodina velkou farmu, a koně miloval odjakživa. Pak vlastnil v Marseille fabriku na výrobu lodí. Ale bylo pro něj těžké žít ve městě, tak si záhy pořídil statek v Camargue. Od té doby pendloval mezi Marseille a Camrague, kde choval své milované koně. Vždycky říkal, že v den, kdy na nich nebude moct jezdit, pro něj život skončí. Jak stárnul, tak ve svých pětaosmdesáti letech začal říkat, že má strach, že mu přestane sloužit srdce, trpěl i nějakými bolestmi. Měl obavu, že ho opustí síly a že bude zátěží pro svoje děti, tak se ve stájích zastřelil. Napsal nádherný dopis na rozloučenou. Zmínil v něm, že nechce být nikomu na obtíž a že jeho život tím, že už nemůže jezdit na koních, ztratil smysl. Jeho vztah s koňmi byl opravdu zvláštní. Vzpomínám si, že když pro něj přijelo pohřební auto, tak dědovo kůň, na kterém jezdil hlavně on, přišel k tomu autu, jako by věděl, že dědu odveze a začal do něj kopat. Nikdo ho při tom nemohl zastavit, až bylo na odpis. Byla to podívaná jako z nějakého absurdního filmu. Ten kůň byl jako šílený a nedal se zastavit, protože věděl, že v tom autě odváží dědu. 

A koně měli evidentně rádi vašeho dědu…

Strašně. Ten kůň žil po dědově smrti ještě rok a půl, ale nic ho od té doby nezajímalo. Pořád jen postával, koukal a zdálo se, jakoby čekal, ale zároveň věděl, že se nedočká.

Znal se Bolek s vaším dědou?

Jasně. Dokonce poprvé seděl na koni u mého dědy. Strašně se mu tam líbilo. Na to konto přišel s nápadem postavit si vlastní statek. 

Takže jste ho vlastně ke koním přivedla vy?

Nevím, jestli můžu říct, že jsem ho přivedla ke koním. Ale tím, že se poznal s mým dědou, se v něm asi něco probudilo. 

Jsme dostihový časopis, tak se nemohu nezeptat na dostihy v Olšanech. Nepletu se, že je tam Bolek pořádal?
To víte, že jo! Ježíšimarjá, Bolek pořádal tolik věcí! Od kovbojů přes parkúry až po dostihy. 

A jaký vztah k dostihům máte vy?

To je otázka. U dostihů mám pocit, že se od koní žádá strašně moc a že ten kůň nemá možnost říct ne. Jsou i situace, kdy jsou dostihy velmi těžké a koně se při nich i vážně zraní. Chvílemi mi připadají až nebezpečné. Mám pro ně pochopení, ale nejsou šálkem mé kávy. Parkúr, to ano. Drezura, to ano. V nich je to ten kůň, ta jeho krása, elegance. Nemám pochyb o tom, že by žokejové nebo majitelé neměli své dostihové koně rádi, ale zdá se mi, že v dostizích jde často také o peníze. A to je ve vztahu ke koním o něčem jiném, než mě učil můj děda. Stejně jako nemám ráda, když do Camargue přijedou davy turistů a vozí se tam na koních, kteří už znají ty trasy, po kterých chodí stále dokola. Respektuji, že i dostihy patří k naší civilizaci, ale osobně mám radši drezuru a parkúr.

V úvodu našeho povídání jste zmínila, že o pořízení vlastního koně neuvažujete. Vylučujete to i do budoucna?

Víte, já mám v životě spoustu snů. Jeden z nich je bydlet na lodi a tam bych koně mít nemohla. Koně mě lákají, ale nevím, kam mě život zavede. Nevím, jestli budu žít na pevné zemi a budu tak moct mít stáje. Člověk nikdy neví. Ale zatím není v plánu mít statek a stáje.

A loď je v plánu?

Loď je můj velký sen. A já se umím dost zakousnout, když mám velký sen. Lodí nemyslím houseboat, ale opravdovou loď s motorem, která sice kotví na stálém místě, ale kdykoli můžete nastartovat motor a vyplout. Ve Francii nebo v Holandsku je takový způsob bydlení běžný, ale tady ta tradice není. Naopak, všichni dělají spíš potíže. Nikdo moc nestojí o to zabydlet ta nábřeží nádhernými loděmi plnými květin, života a krásy. Je tam sice pár hospod nebo hotelů, ale krásné je, když tam lidé bydlí a žijí. To je můj velký sen.

Nedávno vyšla vaše kniha Život na laně. V ní se čtenáři dozví o vás všechno?

Dozví, dozví. Není to ale životopis. Je v ní můj životní příběh. Že jsem tady, proč jsem tady, jak bylo předtím, také o mé rodině, ale hlavně je o výsledku těch let. Koho zajímají životopisná data nebo historky z divadla a podobné blbosti? To mi připadá absolutně nezajímavé a nic takového jsem nechtěla. Pro mě mělo smysl napsat knihu, která by mohla někomu pomoct, která by mohla posloužit jako inspirace. Jak jsem řešila tu či onu životní situaci nebo okamžik. Jak tu situaci vnímám s odstupem času a co mi přinesla nebo oč mě připravila. Cítila jsem, že vydání té knihy bude mít smysl pouze tehdy, když uvidím, že někomu pomohla nebo ho inspirovala. Pracovala jsem na ní spolu s Michaelou Zindelovou čtyři a půl roku a nepustila jsem ji dříve, než jsem si byla jistá, že ta kniha jsem já. Teď už naštěstí vím, že její vydání mělo obrovský smysl. Už mám důkazy, že pomohla. V odezvě na ni dostávám nádherné dopisy, ve kterých mi čtenáři píší, že jim kniha dává sílu a energii, že jim dává naději. Díky tomu jsem šťastná, protože vidím, že mělo smysl ji napsat. Život je něčím podobný dlouhé jízdě na koni. Někdy se jede cvalem, jindy krokem a někdy se stojí. A pak se znovu vydáváme na cestu. Samozřejmě jsou někdy i divoké okamžiky. Kniha je psaná po tématech a já o nich povídám. Není to životopis v pravém slova smyslu. Nenajdete v ní jediné datum. Už jen proto, že si žádné nepamatuji. Ani datum své svatby si nepamatuji. Vím jen, že jsem měla dvě. Jednu v Americe a druhou v Čechách a pokaždé se stejným mužem, ale který den to bylo, to vám neřeknu. Pamatuji si detailní situace, vůni, lidi, tváře. Ale jména lidí a datum jsou mé dva velké problémy. Proto jsem řekla, že uděláme knížku, ve které nebude žádné datum.

Vyrostla jste ve Francii, pobývala jste ve Švýcarsku, v Anglii, dlouho žijete v Čechách. Kde je pro vás domov?

Pro mě je domov tam, kde jsou lidi, které miluju. To je můj domov. Ale vím, že moje duše je v jižní Francii. Cítím, že tuhle část světa potřebuju. Když přijedu do Marseille, mám pocit, že jsem vyrostla o několik centimetrů. Totéž když jedu do Camargue, to jsou místa, která miluju. Stejně tak cítím, že po těch letech, kdy žiju tady, patří půlka mého srdce České republice. Víte, být imigrant je strašně těžká věc. Jiný jazyk, jiná kultura, jiné názory. Někdy mám pocit, že nemám právo říct třeba: „Proč to děláte takhle!“ Nebo: „Proč je to takhle?!“ Ale kolikrát si řeknu: „Bože, Chantal, drž hubu! Tak běž zpátky do Francie, když se ti to nelíbí!“ Jsem Francouzka, tam je můj národ, tam mám právo naplno říkat své názory. Ale tady jsem neustále cizinka a někdy to cítím tak, že tu nemám úplně stejná práva. Navíc, lidé kolem mi to občas dávají najevo. Často i kvůli mé češtině, která není dokonalá. Sice jsem tady strašně dlouho, funguju tady, hraju tady divadlo, mám tady nadaci, ale přesto mám pocit, že nemám právo fungovat jako bych byla Češka. Já jsem si dlouhá léta myslela, že se adaptuju a stane se ze mě Češka, ale teď už vím, že se to nikdy nestane. Někdy, když nastane problém, tak slyším: „No jo, ta ani neumí česky, to je ta Francouzska.“ Neříkám, že je to pořád, ale je to tam. Sice nemám jinou bravu pleti, ale když otevřu pusu, tak je to slyšet. Dříve jsem usilovala o to, aby to tak nebylo, ale pak jsem si řekla, že ne, že budu, co jsem.

Tak to máte k problému, jaký popisujete, pro mě nečekaný přístup. A cítím, že mě i trochu mrzí, když vám někdo z nás dává najevo, že jste cizinka. Osobně si říkám, že náš postoj by měl být přesně opačný. Vždyť všechno, co děláte tady u nás, od divadla až po nadaci, jste mohla dělat ve Francii a my bychom z toho v takovém případě neměli vůbec nic.

Tak tohle nevím, to neumím posoudit. Ale je pravda, že můj bratr, který je psychiatr, jednou viděl fotky dětských oddělení v nemocnicích z dokončených projektů naší nadace. A jak se tak na ně díval, tak mi říká: „Tak to my nemáme. A ty, než abys to udělala tady doma, tak to děláš někde úplně jinde!“ (smích) Já jen doufám, že všechno, co dělám, jak o všem mluvím otevřeně a říkám věci, jak jsou, jak je cítím, nějaký smysl a význam má. A když se mi pak stane, že se na mě na ulici někdo jen tak usměje, tak si v duchu říkám: „Děkuju!“ Tím úsměvem jsem totiž dostala energii. Myslím, že si potřebujeme vzájemně dávat. A zdá se mi, že tady v Čechách se dává málo. Že je tady zbytečně závisti, tendence uzavírat se do sebe a nevěřit si. Dřív byla v lidech nejistota, protože tady byli komunisti, a teď bych řekla, že vládne nejistota z toho, že musí být lidi sami sebou. A sami se sebou. 

V tom s vámi musím souhlasit. A vidíte nějakou naději na zlepšení?

Určitě ano! Stačí, abychom si všichni uvědomili, že v sobě máme velikou sílu! Představte si, že jedete na koni. Nejprve jdete krokem, pak klusem, cvalem a nakonec se spolu dáte do trysku. V tu chvíli se vám vítr začne ze všech sil opírat do obličeje. A tahle síla pro mě představuje život. Jsem přesvědčená, že takhle obrovskou sílu máme úplně každý, jde jen o to ji v sobě najít.

Chantal Poullain

Chantal Poullain se narodila 17. srpna 1956 v Marseille ve Francii. Vystudovala divadelní akademii v Ženevě, následně studovala v Anglii. Do Československa přišla začátkem osmdesátých let. Byla provdaná za Bolka Polívku, se kterým má syna Vladimíra (24 let). Hrála ve více než desítce českých filmů, ztvárnila mnoho divadelních rolí. Od roku 1999 je kmenovou členkou Divadla Ungelt (Praha). Před šesti lety natočila s Brněnskou filharmonií CD francouzských šansonů s názvem Chantal Poullain: Chansons. Začátkem devadesátých let založila Nadaci Archa Chantal, která dodnes naplňuje své poslání - přetváří interiéry dětských oddělení našich nemocnic tak, aby se v nich malí pacienti cítili lépe. Od narození miluje koně.