Jak hodnotíte nedělní dostih ve Varech?
Byl to pěkný dostih. Dráha byla dobrá a počasí dusné.
Vaše koně jezdí výhradně vaše dcera. Asi jste s ní spokojen?
Na to, že jí je osmnáct je myslím dobrá. To víte, je to holka a Rája z ní asi nebude, ale učí se rychle. Navíc dělá dvě školy. Jednu tady v Brně a jednu v Praze. Každý den do večera musí doma makat, protože my to tady máme pro radost a ty svoje koně děláme až po práci. My se s tím bavíme. Je to ale zápřah, protože tu máme kolem padesáti koní od různých majitelů. A jsou to převážně hobby koně. Jsou tu nějací parkuráci, westernoví koně a samozřejmě také dostiháci. Víceméně je na to jen naše rodina a pár pomocníků.
Jak dlouho se věnujete dostihovému sportu a kdo vás k němu přivedl?
Na koních jsem začal jezdit už jako dítě. Rajtoval jsem na chlaďasech tady v místním kolchozu. Svůj první dostih jsem absolvoval v patnácti letech. Byl to steeplechase v Pardubicích. Rovinu jsem si zkusil až někdy v sedmnácti. Jezdil jsem do vojny a pak chvíli po. Pak to ale všechno padlo, protože v družstvu koně zrušili.
A tak jsem si koupil koně vlastního. Nejdřív jednoho, pak druhého a znáte jak to chodí. Stáje se mi začaly pomalu plnit koňmi. A letos s to bude dvaadvacet let co dělám koně.
Teď tu máme nově postavené stáje a dostihové koně mají své samostatné boxy, aby nebyli dohromady s těmi „špacíry“.
Dostiháci mají šestnáct boxů a některé z nich využívá Katka Berthier (DS Blue Star).
Kateřinu Berthier máte uvedenou jako svou trenérku. Jak jste s ní spokojen?
Velmi. Ona si tu u mne kdysi koupil takového „špacíra“ – bývalého dostiháka. Dopoledne chodí k panu Zachovalovi a odpoledne je u nás.
Co vám dostihový sport přináší nebo co vás ne něm nejvíce baví?
My to máme víceméně jako hobby a nějaké veliké ambice nemáme. Kupujeme levné koně, které nikdo nechce. Pak děláme selekci a co se nám líbí si necháme. Nijak to neženeme a já osobně jsem rád, když jsou koně zdraví a mohou běhat klidně do deseti let. Nejsme stáj, která prahne po kdovíjakých výsledcích. Nás to prostě strašně baví a je to náš nejmilejší koníček.
Pro mě je naprosto ideální trojkový kůň českého chovu, který vyběhá trochu peněz. Do velikých dostihů se nehrneme a jen tu a tam zkusíme nějakou jedničku a občas se „plácnem“ (smích).
Jak s vámi sdílí radost z dostihů zbytek rodiny?
Kromě Pavlíny mám ještě dva kluky – dvojčata. Je jim šestnáct a kolem koní dělají všechno. Dostihy asi jezdit nebudou, ale v pohodě zvládají veškeré práce.
No a manželka to asi neunesla a právě probíhá rozvod. A tak mi tu zůstalo hafo koní a tři děti k tomu. Snažím se to ale brát sportovně (smích).
Dostihoví koně přece jenom něco stojí. Čím se zabýváte?
Máme tady takový větší statek s krytou jízdárnou a kolem padesátky koní. To víte, jsme ani ne dvacet kilometrů od Brna a v podstatě všechno, co nejezdí dostihy tu má svého majitele. Pravidelně sem dochází poměrně dost lidí jezdit a tak se máme co otáčet.
K tomu obdělávám na čtyřicet hektarů polí a také chodím přibližovat dřevo do lesa.
Do kterého z vašich koní vkládáte největší naděje?
Letos dvakrát vyhrála Čarodějka. Je to pozdní kobyla a poloviční sestra Čáriraye, který vyhrával jedničkové dostihy. Jsou jí čtyři roky a má zatím jen šest startů. Podává takové střídavé výkony a stále na ni čekáme a doufáme, že by z ní mohla být slušná kobyla.
Pak tu je Sheikra. Tahle tříletá kobyla je pravou sestrou Sherona, který loni vyhrál v Pardubicích Cenu Vltavy. Sheikra nám vyhrála letos v květnu jeden čtyřkový dostih v Praze a myslíme si, že by to mohla být také dobrá kobyla a jinak uvidíme.
