Od začátku je mi jasné, že focení mi dá zabrat. Je potřeba skloubit sledování startů, vyhlášení výsledků, koní v paddocku a do toho se starat o clonu, ISO, čas, blesk, objektivy, baterky, mraky, slunce atd. a to není jednoduché. Mezitím je nutné přebíhat od jedné strany závodiště na druhou či do paddocku a neprošvihnout přitom jednotlivé starty. Studovat dostihový program je bez odborného poradce téměř zbytečné. Mám pocit, že čtu něco přinejmenším v maorštině. Ještě snad rozumím ve výsledkové listině tomu, že kůň na prvním místě vyhrál JISTĚ. Ale proč ten devátý má napsáno KRK, to už zdaleka netuším. Ale přemýšlet nad tím můžu až doma, tady není čas.
Když se kolem mě v prvním dostihu přeženou klusáci, ještě to jde. Přece jenom jezdí pomaleji než dostihoví koně a mám tak chvilku na seznámení se s prostředím a možnostmi. Ovšem když se doslova pár centimetrů ode mě za nízkou hradbou živého plotu tryskem přeženou v pátém dostihu konečně dostihoví koně, málem mi vypadne leknutím fotoaparát z ruky. To byl teda fofr! V televizi to vypadá úplně jinak… V ceně Svazu chovatelů plnokrevníka a majitelů dostihových koní startuje devět koní. A to už byl pořádný dusot, to mi věřte. Země se otřásá, prach se víří, z kopyt odletuje hlína a drny, zpocení koně frkají… Fotím po celé odpoledne jak o život a nakonec jsem ráda, když ze sedmi stovek fotografií vydoluju něco, co se vůbec dá použít.
O dostizích vím opravdu jen málo. Asi jen to, že žokejové jsou malé postavy, mívají na sobě slušivé oblečky a obvykle také málo váží. Proto mě ani nepřekvapuje, když hlasatel sděluje váhu vítězky jednoho z dostihů – 48 kilogramů. Ta si asi nedává klobásu ve stánku a pivo…
Díky Velké pardubické mám v hlavě přece jen nějaké informace uloženy a tak to se mnou docela trhne, když potkám Martinu Růžičkovou – Jelínkovou. Nedá mi to a jdu se jí zeptat, co tady na tomto malém dostihu tato trenérka a také žokejka vlastně dělá. Dozvídám se, že Netolice jsou místem, kde poprvé a také naposledy vyhrála rovinný dostih a proto je to její jedna z nejoblíbenějších drah. „Mám to tu ráda, protože tady se vyhrává hlavou,“ říká usměvavá majitelka dostihové stáje Pohoří, jejíž koně právě dnes obsadili v závodech druhé, třetí a čtvrté místo. A jak potvrdila, po malých závodech přijdou i ty velké. Letošní Velkou pardubickou si prý zcela jistě ujít nenechají.
Před posledním, osmým závodem shodil Cimo ještě před startem svého jezdce a prosvištěl si cvičně cíl v obou směrech. Nakonec se ale umoudřil a poslušně se vrátil ke svému jezdci. Ubylo už světla, fotí se hůř, poslední závod je ale odstartován. A vyhrává Anitha s amatérkou Březinovou. Poslední ceny jsou rozdány…
Sobotní dostihové odpoledne bylo rozhodně báječně stráveným časem. Jak přesně pořadatelé začali, tak také skončili. Ceny našly své majitele, začaly padat první kapky deště a blížil se soumrak. Fotit už nebylo co. Zase až zítra, anebo spíš až za rok. Slibuju, přijedu. A mezery ve vzdělání doženu.
Jindřiška Jelínková
Zatím nebyl přidán žádný komentář.