„Rudi mlátička“

Kromě Chuchle jsem vás viděl i v Lysé nad Labem. Zdá se, že jste docela pravidelným návštěvníkem dostihů?
Určitě, vždyť naše firma v Lysé sponzoruje jeden dostih. Navíc můj otec si tam nenechal ujít skoro žádnou „prvomájovku“. U pana Palyzy (Jan Palyza, majitel dostihového závodiště v Lysé nad Labem – pozn.red.) pracuje můj kamarád Karel Dvořák, který nás tam vlastně dotáhl. Jinak na dostihy jezdím minimálně jednou měsíčně. Loni jsem jezdil na dostihy hodně, neboť mne velice baví. Dá se říci, že poslední dva roky se jim věnuji vcelku intenzivně.

Co se vám na dostizích nejvíce líbí?
Koně jsou krásní tvorové. Atleti každým coulem. A velmi si užívám takový ten specifický dostihový adrenalin. Také rád sázím. Mám takové přání, naučit se na koni jezdit. Problém je v tom, že jsou na mě dost velcí. Nejsem zvyklý na tak veliká zvířata.

Máte nějakého oblíbeného koně?
Tak to tedy mám. Kdysi jsem si vsadil na koně jménem Chuan Che u něhož mě zaujalo jeho jméno. Přestože mi všichni tvrdili, že je to outsider a že v minulém dostihu doběhl poslední, já se nenechal zviklat a nakonec jsme všem natrhli p…l! (smích)
Před dostihem se také chodím dívat na koně do paddocku a snažím se řídit nějakou vlastní intuicí a odhadem. Naslouchat okolostojícím koňákům je skoro k ničemu. Každý totiž říká něco jiného.

Co tedy musí mít podle vás kůň, na kterého si pak vsadíte?
Ten kůň se mi musí líbit. Mám rád spíše atletické štíhlejší postavy, na kterých vidím každý sval. Nepovažuji se za nějakého odborníka, takže ani nehledím na dostihovou historii toho koně nebo na jeho rodokmen. Prostě se mi musí líbit a pak si na něj vsadím. A znáte to. Někdy to vyjde, někdy ne. Takový už je život. (smích)

Spatřujete nějaké podobnosti mezi dostihy a boxem?
Myslím, že je tam určitě spousta podobností. Tak jako je box o náročné fyzické přípravě, tak jsem přesvědčen, že je tomu tak i v případě koní. Za lehkostí, s jakou koně probíhají cílem, je jistě spousta naběhaných kilometrů. Jezdci nesmí být také žádné „měkkoty“, takže toho společného je víc.

Neuvažujete o tom, že byste si pořídil svého vlastního dostihového koně?
Je to můj sen. Nejlépe by bylo koupit nějakého chudáčka, který by pak všem vytřel zrak. Ale to je asi sen mnoha majitelů a spíše námět pro film.
Další věcí jsou zkušenosti, které zatím nemám, stejně jako čas. Těžké je rozhodnutí, jakého koně koupit, kde ho ustájit nebo výběr správného trenéra. Nezanedbatelné jsou jistě i náklady s tím spojené. Navíc podnikám a času nemám nazbyt. Vlastní dostihový kůň je každopádně můj veliký sen a možná si jej někdy splním.   

Čím se v současné době zabýváte?
S mým otcem a ještě jednou společnicí provozujeme v Mělníku Hotel Olympionik, při kterém funguje sportovní centrum Rudolfa Kraje. Zde je třeba kromě fitka nebo tenisových kurtů i tělocvična kde připravuji mladé boxery. Založil jsem sportovní klub SK Boxing Mělník a snažím se vést děti nejen ke sportu, ale především k tomu, aby z nich byly slušní a vyrovnaní lidé. V žádném případě nechci žádné rváče, ale kluky, kteří chtějí něco dělat a kteří chtějí něco dokázat. Domnívám se, že tohle je velmi účinná prevence proti alkoholu, drogám a jiným neřestem – neboli: „Kdo si hraje, nezlobí!“ 

Jak se těšíte na klasické dostihy?
Samozřejmě se těším moc. Pakliže mi do toho něco nevleze, tak si žádný z nich nenechám ujít. Víte, dostihy jsou pro mne skvělá relaxace po náročném pracovním týdnu a každému bych to doporučoval také zkusit.
Co jsem přestal aktivně boxovat, začal jsem jezdit na koně. No není to krása?