Je pro vás návštěva Velké Chuchle prvním setkáním s dostihy?
To ne, já na dostihy občas jezdím, včetně Velké Pardubické, ale jsem v tomto oboru naprostý laik. My tady v Čechách máme potřebu ve všem hledat něco mimořádného a ono při tom mnohdy stačí ráno vstát, usmát se a ten den si pěkně užít. A já si návštěvou dostihů ten den hezký dělám. Samozřejmě za účasti rodiny.
Co se vám připadá na dostizích atraktivní?
Už tisíce let v sobě mají lidé zakódováno, že jsme lovci, jsme sběrači a jíme v tlupě. A já dostihy považuji za příležitost sejít se a v té tlupě se najíst, pomět se. Nám lidem je příjemné se scházet a vyvolává to v nás dobrou náladu. Proto jsme se rozhodli, že se těch scházení budeme účastnit i mimo obor gastronomie. Vždyť se podívejte, jak je to dokonalé: vezmete děti, vytáhnete je ven, vsadíte si a fandíte koním, aby vyhráli. Vždyť je to nádherný. Ze mě nikdy nebude žádný velký sázkař a nikdy koním nebudu rozumět. Já návštěvu dostihů beru výhradně jako oddych a jsem tak šťastný, líbí se mi tady.
Jak jste si užil dekorování vítězů?
Já jsem si spíš užil ten dostih. Velmi dobře jsem poradil své mladší dceři, takže kůň, na kterého si vsadila, vyhrál. A kůň, na kterého jsem si vsadil já, skončil úplně vzadu. Ale i tak jsem si to náramně užil, včetně slavnostního dekorování. Mě to opravdu baví, u mě je problém pouze v tom se utrhnout, najít si ten čas, abych se na dostihy mohl vypravit. Ale jinak je to radost a i dnes se mi tady líbí moc. Hodně je to i díky tomu, že vyšlo počasí, to považuji za polovinu úspěchu. Když svítí sluníčko, tak se i lidi usmívají.
Myslíte, že gastronomie pokulhává i na dostizích?
Samozřejmě. Podívejte se do Anglie, do Francie. Podívejte se do Číny! Já když jsem byl poprvé v Hongkongu na dostizích, tak jsem nevěřil svým očím, co tam se děje. A strašně bylo vidět, jak Číňané milují sázky. O penězích, které se tam točí v sázkách se nám ani nezdá. A na koně tam vsází i ti chudí, zdaleka to není jen výsada majetných. A gastronomie k dostihům podle mého jednoznačně patří, tak nevím proč se u nás tak „vojebává“. Dám vám jeden příklad za všechny: proč tady dneska nejsou lidé, kteří mají v rukách jenom skleničku dobře vychlazeného sektu? To by přeci pro začátek stačilo.
A jste v otázce zlepšení optimista?
Jsem, jinak bych tu práci nedělal. Ale občas jsem velmi nedočkavý optimista. Potřeboval bych, aby to běželo trochu rychleji. Mě je dneska čtyřiačtyřicet, a když to neurychlíme, tak nebudeme mít na penzi kam chodit do hospod.
Dnes jsme vás zastihli v Chuchli na rovinách, říkáte, že jezdíte na Velkou Pardubickou. Máte k některým dostihům blíž?
Nemám vůbec žádné preference. Pro mě je to opravdu spíš o tom setkávání se s lidmi. Hele, ty koníčci jsou úplně stejní, jako to jídlo. Já si do restaurace nejdu primárně naplnit pupík. Já tam jdu za vším. Že si popovídám s tím, s kým tam jdu, setkám se tam s číšníky, můžu si popovídat s kuchařem. Já si jdu do restaurace pro zážitek. A stejně to mám s těmi koňmi. To, že někdy ten můj kůň prohraje a jindy vyhraje, to k tomu zkrátka patří. Ale i tak to chci zažívat, stejně jako se procházet, bavit se s lidmi a pak si dojít i na ten párek s pivem. Ale víc by se mi líbilo, kdyby to byla ta sklenička sektu. (Smích)
