Dříve sama jezdila dostihy a dnes se věnuje pedagogické práci v jejímž rámci připravuje budoucí koňaře. Ve volném čase se opět věnuje koním. Vlastní nevelkou dostihovou stáj nazvanou Filipův kůň. Její červenočerné barvy hájí dvě klisny, přičemž jedna z nich Irish Fire v sobotu zvítězila v rámcovém dostihu na mosteckém hipodromu. Radost byla o to větší, že v jejím sedle seděla majitelčina dcera Markéta. Jak jste pržívala sobotní dostih v Mostě?
Bylo to naprosto úžasné, protože se mi splnilo mé veliké přání a to, že moje dcera vyhrála na mém koni. Navíc ještě na koni, který asi brzy skončí svou sportovní kariéru.
Jste bývalá jezdkyně a dnes pracujete jako mistrová odborného výcviku v Jezdeckém učilišti ve Velké Chuchli. Jak moc jste přísná na vaši dceru?
Na škole mám na starost klusáky, ale dříve jsem pracovala jako profesionální trenérka cvalových koní. Markéta u mne začínala od malička a od nějakých dvanácti let prakticky jezdila dostihové koně v tréninku. A musím říci, že jsem na ni byla vždycky přísná, ale bez toho to asi nejde. Ona byla malá a lehká, proto pro ni nebylo vždycky snadné koně udržet.
Ale myslím, že je velmi šikovná a má talent. Dálkově studuje Střední školu dostihového sportu a jezdectví a pracuje u trenéra Kotába, kde si vede velice dobře.
Aktuálně máte dva koně. Irish Fire ale odchází do chovu a tak vám zůstává jediný kůň. Jaká je jeho sportovní budoucnost a nepomýšlíte na to, že si pořídíte dalšího?
I Want Dance je pětiletá hnědá klisna, která by ještě mohla běhat. Samozřejmě zvažuji pořízení dalšího koně, ale je to pro mne velmi časově náročné. Kromě toho, že jsem normálně zaměstnaná, začala jsem studovat vysokou školu a koně jsou mé hobby. Druhou stranu si ale nedovedu představit, že kdybych koně vůbec neměla, co bych si počala s volným časem. Toho by totiž bylo najednou více, než jsem zvyklá.
Prozraďte něco z historie dostihové stáje Filipův kůň a můžete vysvětlit, co její název znamená?
Stáj Filipův kůň má poměrně dlouhou historii a v dostihovém sportu působí od roku 1994. Tato historie je navíc poněkud složitá, neboť jsem ji vlastně zdědila poté, co její majitel tragicky zahynul. Jeho rodina pak chtěla, aby se tato dostihová stáj zachovala. Za dobu existence stáje její barvy hájila celá řada koní včetně jedničkového vítěze Varnase.
V jejím názvu je zakomponováno jméno původního zesnulého majitele a zakladatele Filipa Jelínka.
Vaše koně má v péči Ivana Pejšková, jak hodnotíte spolupráci s ní?
Velice dobře. Vždycky se domluvíme a panuje mezi námi naprostá shoda.
Jak dlouho se věnujete dostihovému sportu a kdo vás k němu přivedl?
Koně jsem milovala snad odjakživa. Po gymnáziu jsem se hlásila na vysokou školu, ale kvůli nesprávné politické angažovanosti mých rodičů jsem měla smůlu. Tak jsem šla pracovat do Chuchle k trenérovi Břetislavu Karlovi. Po roce jsem zkusil vysokou znova, ale opět marně. Tak jsem si udělala dálkově chuchelské učiliště a u koní jsem už zůstala.
Jak s vámi sdílí radost z dostihů zbytek vaší rodiny?
Myslím si, že mi fandí a mají radost když se podaří udělat nějaký dobrý výsledek.
Co vám dostihový sport přináší a co vás na něm nejvíce baví?
Pro mne je na dostihovém sportu nejvíce vzrušující, když dostanete koně, který nic neumí. Který je jako nepopsaný list a záleží na vás, jak dobře ho to všechno naučíte. To nejkrásnější pak je, když sledujete, jak se ten kůň zlepšuje a všechno to vaše úsilí pak korunuje úspěchem na dráze. To je pak nepřenositelný pocit.
