Dostihová stáj Castor byla založena v roce 2000 a jejím majitelem je Petr Kupka, který sám začínal jako rekreační jezdec distančních dostihů. Tuto stáj reprezentuje jediný kůň, který v letošní Velké pardubické doběhl na senzačním druhém místě. Osmiletý hnědý valach Nikas zaznamenal právě v Pardubicích nejvýznamnější úspěchy své dosavadní kariéry. Jaká k nim vedla cesta prozradil pyšný majitel. Nikas zazářil při Velké pardubické už jako tříletý, když vyhrál Zlatou sponu. V roce 2011 pak prestižní Cenu Labe a letos druhé místo ve Velké. Věřil jste v takový výsledek?
Věřil jsem mu, ale Velká pardubická je hlavně o štěstí. Loni jsme ho neměli, letos ano.
Byl jste hodně nervózní před Velkou pardubickou?
Patřím mezi majitele, kteří dostihy poměrně těžko snáší. Přestože se na ně vždycky velmi těším, tak když běží můj kůň, bývám velmi nervózní. V případě Velké pardubické to platí dvojnásob (smích).
Jak jste to prožíval a jaké byly vaše první dojmy po doběhu?
Samotný dostih jsem prožíval velice těžce, zejména když tam bylo tolik pádů a pak ty spousty volných koní na trati. Takže to bylo pro mne veliké psychické vypětí, zvlášť když jsem viděl Dušana Andrése, jak Nikase vyjíždí po zahrádkách. Přestože má tenhle kůň rád měkko, tak letošní hluboké oranice braly všem koním spousty sil. Ale po „Angličáku“ jsem si začal říkat, že by to mohlo být dobré.
Co se týče pocitů po dostihu, tak tomu nejdříve nevěříte, ale po chvíli si to začnete užívat a ten pocit je nepopsatelný.
Pokud jsou mé informace správné, měl jste v minulosti několik smolných koní. Můžete o nich něco povědět?
Mým prvním dostihovým koněm byl Mister Risk, kterého jsem měl v tréninku u pana Zobala. Tenhle koník se však dva dny před svým prvním dostihem zabil při tréninku.
Druhým koněm, kterého jsem si pořídil byl Tedd. Ten dokázal v Lysé nad Labem i vyhrát, ale jako pětiletý mi zůstal v Pardubicích na překážce u hangáru. To mi vzalo úplně chuť do dostihů a nebýt kamaráda Luboše Urbánka, tak Nikas není tam, kde je dnes. Jednak to byl právě Luboš, kdo mne přesvědčil, abych si Nikase koupil. Už tehdy tvrdil, že to bude kůň do Velké pardubické. Ovšem pouze, když se pošetří. A tak Luboš začal Nikase trénovat.
Koník vyhrál v Pardubicích Zlatou sponu tříletých, ale Luboš měl o něj tak úzkostlivý strach, až to bylo dle mého soudu na škodu. S těžkým srdcem jsem tedy změnil trenéra a Nikase dostal do péče jeho současný trenér Stanislav Popelka.
Který z vašich koní byl nebo je koněm vašeho srdce?
Měl jsem rád všechny své koně, ale k srdci mi asi nejvíce přirostl právě Nikas. Snad i díky svým skvělým výsledkům.
Bude letos Nikas ještě startovat, nebo jej čeká už jen odpočinek?
Letos určitě ne a jsem přesvědčen, že by si to nepřál ani Staňa Popelka. Já ho jako trenéra velice respektuji a má moji plnou důvěru. Staňa je výborný trenér, který je trpělivý a dovede na koně počkat. Dokáže dát koni prostor a má cit na to, kdy si kůň sám řekne o dostih.
Přestože je Nikas vysloveně podzimní kůň, necháme ho už na pokoji a ať v klidu odpočívá.
Jakou má povahu?
Nechtěl bych říci, že je Nikas flegmatik, ale myslím, že má poměrně komplikovanou psychiku a prostředí ve Hvozdu mu naprosto vyhovuje. On má rád přírodu a rád pobývá venku v ohradě. Žádná tréninková dráha, žádný kolotoč.
On je rychlý a dobrý skokan, ale potřebuje klídek a pohodu.
Ve své stáji máte zatím jediného koně. Neuvažujete, že byste mu pořídil kamaráda?
Zatím ne (smích).
Kdo vás přivedl ke koním potažmo k dostihům?
Mám vystudovanou zemědělskou školu v Boskovicích, mimo jiné jako Standa Popelka. K přírodě a zejména ke zvířatům jsem měl vždycky velmi blízký a vřelý vztah. Už ani nevím jak je to dávno, kdy jsem si koupil svého prvního koně. Byl to ale kůň, kterého jsem měl na rekreační ježdění. Ve chvíli, když jsem začal podnikat jsem jej musel prodat. Přibližně v tu stejnou dobu mne přesvědčil trenér Zobal, že bych si měl koupit dostihového koně. Byl jím již zmíněný Mister Risk.
Většina majitelů se shoduje, že jejich snem je vyhrát Velkou pardubickou, nebo případně nějaký jiný prestižní dostih. Jak jste na tom s majitelskými sny vy osobně?
Když si pořídíte prvního koně, těšíte se až vyhrajete svůj první dostih. A je jedno jestli se jedná o čtyřku nebo pětku. Vyhrajete tedy první, ale hned chcete víc.
Vyhráli jsme Zlatou sponu tříletých a já byl šťastný. Pak jsem viděl, jak kdosi vyhrál Cenu Labe a zatoužil jsem po téhle trofeji. Tak jsme to zkusili a ono to vyšlo. Tak máme Labe a teď bych se rád zúčastnil Velké pardubické. Doběhli jsme druzí, tak co si více přát? Samozřejmě bych si ji přál vyhrát a jsem si jist, že není majitel, který by nechtěl získat vítězství ve Velké pardubické. Kdybych tuhle touhu neměl, tak by asi pro mne nemělo cenu zabývat se dostihy.
Jaká je vaše profese?
Mám v Prostějově zlatnictví Castor, po kterém je nazvaná i dostihová stáj a také vlastní značku šperků. Ta nese název Modesi a se Staňou Popelkou uvažujeme o tom, že po téhle značce pojmenujeme kobylku, která se nedávno narodila.
Vaši nejbližší jsou rovněž fandové dostihového sportu?
Rodinu zatím nemám, ale zato mám spoustu přátel a kamarádů, kteří jsou velikými dostihovými fandy. Například na Velkou pardubickou jich dorazilo pětačtyřicet.
