Rozhodnutí vyrazit do Švýcarska padlo v pondělí, tedy šest dní před dostihem. Mé první kroky směřovaly na web www.whiteturf.ch, kde mě zajímaly zejména dvě věci: Media Guide a akreditační formulář. Za zkoušku nic nedám, řekl jsem si, takže jsem zkusil požádat o akreditaci. Ve formuláři mě překvapily čtyři položky: jaké mám zkušenosti s fotografováním dostihů, jakým fotoaparátem fotografuji, nejdelší ohnisková vzdálenost a dotaz, zda plánuji použít dálkově odpalovaný fotoaparát. Přiznám se, že jsem si při vyplňování trochu zapřeháněl, i když nakonec se ukázalo, že jsem se vlastně podcenil. Ale k tomu se dostanu.
A, B nebo C?
V podrobném Media Guide mě zaujaly dvě věci: existují tři úrovně akreditace, nejvyšší A, potom B a nejnižší C. Majitelé akreditace A smějí fotografovat vevnitř i vně oválu, smějí do prostoru startu a cíle i do prostoru slavnostního ceremoniálu. Označeni jsou růžovým rukávkem. Majitelé akreditace B smějí vně oválu, na start/cíl a na ceremoniál a nosí modrou vestu. Akreditace C dovoluje jejímu držiteli fotografovat vně oválu, nikde víc a žádné označení není třeba (pouze standardní Press visačka).
Růžová barva označuje prostory, kam se smí s akreditací typu A
Slušivý růžový rukávek aneb akreditace stupně A
V akreditaci jsem moc nedoufal, o to větší překvapení pro mě bylo, když ve středu večer dorazil email s potvrzením o jejím udělení. V emailu nebyla zmínka o přidělené úrovni, to překvapení si nechali až na místo. Každopádně i s pouhým Céčkem alespoň ušetřím na vstupném.
Vyrážíme v noci
Po celý týden sleduji předpověď počasí. Jeden jediný jasný den mezi ostatními zasněženými se postupně posouvá z pátku až na neděli, zdá se tedy, že bychom měli mít pěkně! Z Prahy vyrážíme s fotografem Galopp Reportéru Martinem Halešem, redaktorem Petrem a dvěma do fotografování dostihů nadšenými slečnami Hankou a Lenkou autem v neděli v jednu hodinu v noci. Cesta je dlouhá cca 750 km a měla by zabrat asi 7,5 hodiny. Auto je naložené až po střechu, nejvíc místa zabírá kufřík s objektivem Canon EF 600 F4L IS II, hned vedle leží Martinův Canon EF 400 F2,8L IS II.
Mimochodem, do Mořice se dá i letět a pro dopravu na místo použít místní lokálku. Je z ní nádherný výhled na zasněžené štíty Alp.
Cestou do Svatého Mořice se nám otvírala krásná panoramata
Blížíme se ke Svatému Mořici a teploměr v autě ukazuje hrozivých -27°C. Jsem zvědav, zda husí peří v kombinaci s Primaloftem k něčemu bude. Přijíždíme brzy, do otevření areálu ještě zbývá asi 15 minut. Přes hory začíná vykukovat sluníčko a utěšujeme se, že snad nakonec přece jen nezmrzneme. Postupně se oteplí na zhruba -10, přičemž na sluníčku je nad nulou a dokonce jsem i na chvíli sundal čepici, takové mi bylo teplo. Na počasí jsme měli zkrátka štěstí. A nešlo jen o zimu či teplo, ale i o to, že na slunci se zkrátka fotí mnohem lépe než při zatažené obloze.
Tady už bylo jen -26. Foto: Martin Haleš
Pouští nás dovnitř a první naše kroky směřují do tiskového centra. Tam se nás ujímá slečna Yanika, která je strašně nadšená, že jsme dorazili. Čert ví, jestli jsme se jí tak líbili, nebo jestli jsou fotografové z Čech tak vzácní. První veselé překvapení: já jsem dostal akreditaci B, Martin jen C. Asi jsem se ve formuláři více vychválil. Ale hned obratem slečna Yanika dodává, že když jí ukážeme, čím fotíme, že nám třeba dá i Áčko. Prý nás ještě nezná, ale jestliže jí dokážeme, že jsme dostateční profesionálové, s radostí nás přeřadí do nejvyšší třídy. Následuje druhý vtipný okamžik, když jsem já vytasil Canon 600 mm a kolega 400 mm. Yanika se rozzářila, vrhla se do krabice pro růžové rukávky a šlo se na věc.
Novinářská visačka
Zamrzlé jezero a stanové městečko, místo konání dostihů
Do začátku zbývají dvě hodiny, fotíme zázemí a kulisy
Závodní dráha byla výborně připravená
Svatý Mořic a vnitřek dostihového oválu
Jak šlo fotografování?
Na úvod se sluší zmínit, že jak to z Media Guide vypadalo na velkou akci, svázanou přísnými pravidly, na místě bylo vše úplně v pohodě. Diváci (i fotografové) mohli kamkoli na vnějšek oválu až těsně ke svodidlům; nejvíce narváno bylo pochopitelně podél cílové rovinky. Ale s růžovým rukávem si stačilo dřepnout na zem před diváky a bylo to.
Atmosféra v cíli
I fotografování z vnitřku tratě probíhalo naprosto bezproblémově. Několikrát jsem ležel až pod svodidly, což je například ve Velké Chuchli nemyslitelné. Na druhou stranu pocit, kdy vám kůň proběhne půl metru od hlavy, není nejpříjemnější a asi je rozumnější v takovém případě použít dálkové odpalování.
Vleže pod svodidly, necítil jsem se úplně nejlépe
Akci fotografovalo velké množství akreditovaných fotografů, ale vzhledem k rozlehlosti areálu nevznikaly žádné mačkanice. Nepočítaně fotoaparátů se vyskytovalo i mezi diváky; kdyby si někdo dělal statistiku, tak drtivě vedly zrcadlovky Canon a Nikon a pak samozřejmě mobily.
Během odpoledne se odběhlo celkem sedm dostihů: tři roviny a po dvou skikjörinzích a klusácích. Stejně jako u nás, dostihy startovaly každou půlhodinu; první začínal ve 12:15. Jak jsem zmiňoval na úplném začátku, 1200 m dlouhý ovál měl rozměry tak akorát, aby se dalo bezproblémově dojít na jeho libovolné místo a o pauze si odskočit do tiskového centra na kafe, bagetu a podobně. Osvědčilo se mi chodit okolo po protaženém a ušlapaném povrchu, pouze jednou jsem si zkrátil cestu vnitřkem oválu hlubším sněhem a ve výsledku to bylo možná pomalejší a rozhodně namáhavější.
Ještě jsem nezmínil, že každý novinář si mohl vzít tubu s opalovacím krémem s ochranným faktorem 50; tomu říkám servis, na sluníčku přišel krém opravdu vhod.
Dlouhé ohnisko
Jak už jsem několikrát zmínil, fotografoval jsem s Canonem 600 F4L IS II. Fotografování s takto dlouhými ohnisky na větší vzdálenost má svá specifika, jedním z nich je problém s tetelením vzduchu. Ohřátý vzduch rozechvívá atmosféru a i při správném zaostření jsou fotografie „rozblemcané“. Že se vzduch tetelí třeba nad rozpáleným asfaltem závodního okruhu ví asi většina z vás, ale že s ním budou problémy i na zamrzlém jezeře? Byly. Poprvé jsem si toho všiml, když jsem se pokoušel vyfotit sjezdovku nad městem. Fotografie na displeji se mi zdály nějaké rozplizlé. Mohl za to horký vzduch, stoupající z města. Stejný problém jsem měl při fotografování startu přes celou cílovou rovinku. Chvíli mi opět trvalo, než jsem identifikoval původce. Byla jím plastová svodidla, která byla evidentně zahřátá sluncem a stoupající vzduch se tetelil a způsoboval nekvalitní obraz.
Tetelení vzduchu. Všimněte si, jak horký vzduch stoupá z modrožlutých svodidel vlevo
Dostihy na sněhu jsou super
Sníh, odletující od kopyt koní, je hrozně fotogenický. Pouze zezadu se moc fotografovat nedalo, protože oblak sněhu za jezdeckým polem velice rychle zakryl samotné koně a žokeje (a znemožnil AF). Bílý sníh tradičně zmate expozimetr, ale protože světlo zůstávalo celé odpoledne konstantní, nic nebylo jednoduššího, než použít manuální nastavení.
Zhruba tohle bylo vidět z koní zezadu
Určitě si vezměte program, kde zjistíte, jaký je následující dostih, kde se startuje a kolik okruhů běží. Příležitostí pro fotografování totiž není mnoho a vše je dobré předem rozmyslet. V nejhorším případě uděláte ze sedmi dostihů vlastně jen sedm fotografií. Pokud jde o nejvhodnější ohniska, tak jako ideální se ukázalo 400 mm. 600 mm bylo asi až příliš dlouhých, vyjma záběru na finišující koně přesně z čela (z místa přibližně v 1/3 vnějšího oblouku za cílem).
Pokud svítí slunce, tak rozhodně nezapomeňte na fotografování proti slunci; odletující sníh v protisvětle totiž vypadá nesmírně atraktivně. O tmavé stíny se nebojte, dají se vytáhnout z rawu. Střídejte ohniska – jednou z dálky teleobjektivem, po druhé zblízka širokáčem. Pokud koně běží dva okruhy, dá se v jednom dostihu stihnout oboje.
O pauzách můžete fotografovat v zázemí – dámy v kloboucích, koňské figuríny nebo třeba představení dravců nebo sjezdovky na protilehlých kopcích (ale na ně to chce pořádně dlouhé ohnisko). Dálkově odpalovaný fotoaparát se měl podle Media Guide hlásit v tiskovém centru, ale nakonec to pravděpodobně nebylo nutné. Alespoň tedy já jsem nic nehlásil.
Koňské hlavy nad pódiem
Orel v akci
Závěrem
Suma sumárum šlo o úžasné odpoledne, které bych doporučoval alespoň jednou zažít každému fandovi dostihů i fotografovi. Fotogenické prostředí, atraktivní povrch i skvělá atmosféra nás všechny dostaly.
Zvláštnost místních dostihů: na pódiu při vyhlašování je kromě vítězného žokeje, trenéra, majitele stáje, sponzorů a podobně také poník
Fotím sjezdovku. Foto: Martin Haleš
Příprava dálkově odpalovaného fotoaparátu
